Koupím biopotraviny. Zn.: nešetřím

Hana Langová (40) podniká v ekologickém zemědělství na statku v Peníkově, malé osadě nedaleko Slavonic. Patří jí všechny krásy jižních Čech: kromě luk a lesů i dva rybníky a pole. Na dvoře statku si hrají koťata, v zadním traktu je konírna, za ní chlév s kozami. „Holky“ tu mají kotce vystlané slámou, farmářka je neuvazuje ani k dojení, raději všechny obejde s nádobou.

Kbelík s nadojeným mlékem pak nese do mléčnice, vybílené místnosti podobné koupelně, vybavené nerezovou nádrží a lednicí. K tomu, aby si paní Langová mohla zařídit obchod s kozími sýry, to ale nestačí. „Musela bych přistavět dojírnu a mléčnici s pastérem a chladírnou za milion podle evropských norem. To by se pro pár desítek litrů nevyplatilo,“ říká blonďatá selka. Chovatel z vedlejší vsi má větší stádo, a tak prý do toho šel, jenže hygienici stále hledali nějaké chyby. „Mléko půl roku vyléval a prodělal gatě,“ vzpomíná paní Hana.

O zbudování mléčnice pro svých „dvacet holek“ tedy neuvažuje. Mohla by kozí biomléko prodávat mlékárně, ale není zájem. Bioprodukty se v běžném podniku smí zpracovávat jen za zvláštního režimu, přísně odděleně od ostatního zboží. Aby bylo „košer“, mlékárna by musela zastavit výrobu kravského mléka i sýra, vymýt nádoby a potrubí, a pak teprve nalít kozí mléko a znovu spustit linku. I když tedy peníkovská farmářka vyrábí skvělé sýry, vede je jako „domácí spotřebu“ a do obchodní sítě je nedodává. Místo výroby potravin vsadila při obživě na produkci biosena a ubytování turistů.

Šelma sedlák neoře

Jenže biofarmáři, kteří nevyrábějí žádné biopotraviny, jsou terčem sílící kritiky. „Na trhu je málo zboží a je tak drahé, že ho nikdo nekoupí. Pro sedláky je totiž výhodné mít hlavně louky, pastviny a seno. Výroba potravin se už tak nevyplácí,“ říká Tomáš Zídek z Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky, dnes náměstek ministra financí. Ekonomovi se nelíbí, že spotřebitel vlastně za biopotraviny platí dvakrát: jednou ve formě dotací, které zahrnují údržbu krajiny, podruhé vysokou cenou na trhu. Ekofarmáři totiž získávají stejnou podporu jako konvenční zemědělci – v průměru 4 tisíce na každý hektar půdy. K tomu je třeba přičíst tisícikorunový ekologický příplatek na hektar pastvin a 3500 korun na hektar pole. „Jde o dorovnání, kdy sedlák dostane náhradu za to, že nepoužívá chemii, a má tak menší úrodu a více práce. Dotace ho má motivovat k tomu, aby opustil konveční hospodaření a přešel na ekologické,“ vysvětluje Zídek.

Špatná úroda bývá zejména v prvních letech hospodaření, když je ještě půda poškozena předchozím používáním chemie. Oproti klasickým zemědělcům má „ekologický“ sedlák velikou šanci, že se v budoucnu snadno zařadí do celoevropského systému bioobchodu, který je protežovaný. „Bohužel tento systém motivuje k hospodaření na loukách a pastvinách, ale orná půda nikoho neláká,“ kritizuje náměstek Zídek. Správnější by podle něj bylo, kdyby sedlákům víc záleželo na odbytu zboží. Cena biovýrobků, kterých bývá v obchodech málo, je totiž až o 300 procent vyšší než běžného zboží, a to Češi platit nechtějí.

Předložte účtenky

V Česku ekologicky hospodaří na 850 zemědělců, obdělávají přes šest procent výměry zemědělského půdního fondu. Dohlížejí na ně soukromé zemědělské agentury, nejznámější z nich je Kontrola ekologického zemědělství (KEZ). Její šéf Milan Berka tvrdí, že tolik kritizovaná byrokracie je v jednom směru výhodná. Princip kontroly totiž spočívá v tom, že sedlák musí komoditu, kterou vyrábí ekologicky, přihlásit v agentuře a jednou ročně ji nechá prověřit. Stačí, když účtenkami doloží, že všechny suroviny, které na farmě používá (setba, krmení, hnojení, koření do potravin), jsou ekologicky vyrobené. To znamená, že je buď vyrobil sám, nebo nakoupil v bioobchodě. Pak může výrobek prodávat pod značkou BIO. Ta kupci zaručuje, že potravina nebyla chemicky ošetřena, případně že chovná zvířata žijí v pohodě.

„Na statku se předem ohlásíme a necháme hospodáře připravit účtenky,“ říká pan Berka. A kdyby sedlák zapráškoval pole tajně? „Bylo by čisté, bez plevele, a to se v přírodě nevyskytuje. Poznáme i zvířata vázaná na řetězu nebo přikrmovaná farmaky, jsou mnohem tlustší než ta alternativní.“ Jestliže kontrolor pojme podezření, čeká farmu přepadovka. Pokud chemický rozbor krmiva, mléka či půdy podezření potvrdí, ministerstvo zemědělství se o tom dozví a sedláka čeká sankce: napomenutí, pokuta, v nejhorším případě i odebrání certifikátu BIO. Prohřešků bývá málo, šéf KEZ si vzpomíná jen na nález geneticky modifikované kukuřice, která je přísně zakázaná, občas se objeví plesnivé krmivo nebo použití herbicidů.

Puntičkáři

Bioprodukty se ale podrobují ještě dalším kontrolám, stejným jako ostatní potraviny. Provádí je Státní zemědělská a potravinářská inspekce a Státní veterinární správa ČR. Veterináři jsou nejobávanější, požadují totiž po farmách stejné vybavení, jakým disponují velké závody. Jenže drobnému výrobci, jakým je paní Langová, se kvůli jednomu kbelíku mléka denně nevyplatí postavit za domem mlékárnu, a i správná předpisová jatka by zůstala většinu roku nevyužita. Drobní podnikatelé takovou investici neunesou a raději přestanou podnikat, v lepším případě použijí popsaný trik: zaevidují se jako výrobci biosena a dostanou dotaci na pasení luk. Potraviny pak produkují pro vlastní spotřebu.

Milan Malena, šéf Státní veterinární správy ČR, se hájí tím, že pouze plní předpisy Bruselu. „Vlastně jen kontrolujeme jejich plnění,“ říká jeho mluvčí Josef Duben. Prezident Evropské veterinární federace, Holanďan Tjerd Jorna, ale odmítavě vrtí hlavou. „Směrnice sice platí pro celou Evropu, ale úředníci v různých zemích jsou v jejich plnění různě horliví,“ tvrdí pan Jorna. Ve Francii dokonce platí dvojí veterinární předpisy, jedny pro velké farmy, druhé – měkčí – pro malé statkáře a výrobce specialit (například nemusí pasterizovat mléko, z něhož dělají svůj sýr). Jinou regionální zajímavostí je systém nizozemských farmářů s rodinnou tradicí. Mají větší stáda, a tak se nákladná mléčnice vyplatí. „V Česku přetrvává tradice puntičkářství z dob Rakouska-Uherska, veterinární úředníci nemají praktické zkušenosti z terénu, což je pro malé podniky smrtící,“ říká prezident zdejší veterinární komory Karel Daniel. Rakušané a Němci se nám v tomto směru podobají, ale cestu z úzkých už našli. Drobní farmáři se sdružují do spolků, takže stačí, když mlékárnu na biomléko postaví jen jeden z nich a ostatní si ji pronajímají. Podle Karla Daniela, který v zahraničí několik let pracoval, by bylo řešením, kdyby státní správci více sledovali situaci v jiných zemích a dobré příklady by použili u nás.

Happy end

Otrocký výklad směrnic a špatně nastavené dotace rozvoj bioobchodu v Česku brzdí. Přitom máme přibližně stejný počet biofarem jako v Evropě, ale bioproduktů je na trhu málo a jsou drahé. Maso z domácích chovů se objevuje zřídka, v supermarketech se dá koupit například hovězí, které bývá asi o sto procent dražší než běžné z velkochovu. Nejvíc bychom zaplatili za drůbež, v pražských obchodech zdravé výživy je drůbeží maso k mání kilo za tři stovky; běžně přijde na desetkrát míň, je ale plné chemie. Příčinou tohoto nepoměru jsou nízké náklady velkochovné „výroby“. Brojleři v klecích krmení medikovanou směsí dosahují porážkové váhy už kolem 30. dne.

Příběh biozemědělců v Čechách se ale přesto chýlí ke šťastnému konci. Cestu k úspěchu už objevili ekofarmáři z pražského regionu, kteří překonali svůj odpor ke kolchoznímu sdružování. Založili spolek Ekodružstvo Severozápad a členové si začali po vzoru Rakušanů vzájemně vypomáhat: jeden z nich má mlékárnu s pastérem, druhý zase malá jatka, společný mají i marketing.

Sólově mohou pracovat velkostatkáři s dostatečně velkým stádem, jako například manželé Dobrovolní z Ratibořic u Třebíče. Ti získali velký statek v restituci, opustili úřednická místa v Praze a vrhli se do podnikání. Původní dvojice koz se postupně rozrostla na třísethlavé stádo, farma zaměstnává osm lidí z vesnice, obdělává 300 hektarů a zásobuje kozími biovýrobky Brno i Prahu. Při tom všem už dnes podnik funguje samospádem a statkářce zbyl i čas na společenský život ve vsi: její ženský okrašlovací spolek právě zakládá knihovnu.

Autorka je stálou spolupracovnicí Respektu.