Ve hvězdách

Pro jedny byl Jamesem Bondem východního bloku, pro jiné drtičem svobodných duší. Ať tak nebo tak, jeho smrt ve čtvrtek 9. listopadu byla symbolická, neboť v ten den si Německo připomíná dvě události, jež formovaly jeho osud: v roce 1938 to byla tzv. křišťálová noc, symbol rasistické totalitní ideologie, před níž uprchl, a v roce 1989 padla berlínská zeď, symbol komunistické totality, kterou budoval. Tolik lze říci na adresu bývalého východoněmeckého šéfšpiona a prvního náměstka tajné policie Markuse Wolfa, jeho životní orientace i aktivit.

Wolf se narodil 19. ledna 1923 v jihoněmeckém Heschingenu v rodině židovského dramatika a lékaře, aktivního komunisty. O deset let později proto rodina odchází přes Švýcarsko a Francii do Sovětského svazu, kde Markus studuje letecké inženýrství, pak stranickou školu výkonného výboru Kominterny a od roku 1943 je redaktorem moskevského vysílání pro Německo. V roce 1945 se vrací do osvobozené vlasti, kde rovněž působí v rádiu, i jako zpravodaj z norimberského procesu. V létě 1951 se začíná podílet na vzniku tajných služeb „prvního státu dělníků a rolníků na německé půdě“. Od roku 1953 stojí v čele budoucí Hlavní správy rozvědky Ministerstva pro státní bezpečnost (Stasi, tajná policie), od roku 1956 je náměstkem ministra. Jádro jeho práce spočívá v náboru a řízení agentů v centrálách západních, především německých institucí. Celkem mu podléhá na 4 tisíce takto získaných spolupracovníků, které vede „s přesností šachisty“, jak se vyjadřují lidé z branže.

Dosah jeho vlivu může západní veřejnost posoudit v roce 1974. Tehdy odstupuje kancléř a iniciátor německé Ostpolitik Willy Brandt, když praskne, že šéf jeho úřadu Günter Guillaume patří k prvním Wolfem zverbovaným agentům. (Později se ukáže, že předtím Wolf „nákupem hlasů“ Brandta zachránil před vyslovením nedůvěry jeho vládě.) Přitom západní tajné služby neznají Wolfovu podobiznu a říkají mu „muž bez tváře“ – zaznívá tu spíše uznání pro Jamese Bonda než opovržení bolševickým vnitrákem. Ten si tak užívá luxus pohybu inkognito po některých západních zemích. Až v roce 1979 ho východoněmecký přeběhlík Werner Stiller rozpoznává na fotografii pořízené o rok dříve ve Stockholmu.

V roce 1986 se generál Wolf nechal penzionovat, osm měsíců před pádem zdi knižně vydal kriticky otevřený příběh své rodiny (Trojka) a ještě 4. listopadu 1989 se před demonstranty v Berlíně hlásil k reformám, budou-li uznáni spolupracovníci Stasi – byl ale vypískán. Po pádu zdi se uchýlil do Moskvy, nicméně po sjednocení Německa se vydal do rukou spolkových úřadů, které na něj vystavily zatykač. Vyšetřován byl ovšem na svobodě a rozsudek z roku 1993 (6 let odnětí svobody za vlastizradu) zrušil o dva roky později ústavní soud. Dohromady 11 dnů ve vazbě strávil Wolf jen za to, že tvrdošíjně odmítal odhalit své bývalé agenty na Západě. Na ně se totiž špionážní pardon Spolkového ústavního soudu nevztahuje.