Šibenice ohlašuje stažení

Zaslouží si oběsit? Tato otázka rezonuje světem již týden. Jenže její důraz míří právě na onu šibenici, čekající na Saddáma Husajna. Jako by vše ostatní bylo podružné, včetně toho, „co provedl“. Výčet je sáhodlouhý, plný detailů překrývajících to podstatné, tedy zůstaňme aspoň u základních věcí.

Rozsudek přinesl bývalému prezidentovi a zločinci v jedné osobě akt spravedlnosti. Přinesl spravedlnost iráckou, odpovídající stavu společnosti, na které se Saddám nejvíce provinil. Verdikt přinesl radost a pocity uspokojení šíitům i Kurdům, nevůli a pocity dehonestace sunnitům. Životy Iráčanů však příliš neovlivní a budoucnost Iráku spíše nepřímo. George Bush rozsudek přivítal jako „milník“. Více než o předvolební vzpruhu, hojně prezentovanou v médiích, šlo možná o úlevu. Konečně má Amerika aspoň nějakou satisfakci, po níž se může z Iráku bez přílišné ostudy začít stahovat. A Iráčany ochraňuj Bůh.

Zvládli jsme to sami

Přes všechny možné pochyby a relativizace zůstává proces se Saddámem Husajnem výjimečný. Důležitější než bilance toho, „co provedl“, je totiž otázka, kdo ho soudí. Skutečnost, že vlastního diktátora soudili Iráčané podle vlastních, byť západní úrovně nedosahujících pravidel, je zcela unikátní. Bilance obětí různých grázlů, diktátorů, agresorů či přímo pachatelů genocid najdeme bez potíží na internetu. Mnohem tristnější obrázek ale poskytuje bilance jejich konců.

V „horších“ případech se museli potýkat s justicí, byli odsouzeni, ba i k smrti, ale posléze omilostněni. Například maliský Mouassa Traoré, středoafrický Jean-Bédel Bokassa. V „lepších“ případech se dočkali klidného skonu ve slušném zabezpečení. Namátkou kambodžský Pol Pot, ugandský Idi Amin, konžský Mobutu Sese Seko. V „ideálních“ případech pak zamířili před mezinárodní tribunály. Nic proti nadnárodní justici, může účinně přispět tam, kde teprve jde o občanský či mezistátní smír, či tam, kde lotr dosud uniká chapadlům zákona. Pak dává motivaci.

Vezměme si bývalou Jugoslávii a tribunál pro ni. Právě ochota států vydávat do jeho rukou hledané zločince jim vystavuje evropská vysvědčení. Ale jasného aktu spravedlnosti se v Haagu nedočkal ani Slobodan Milošević, a nebylo to jen kvůli přirozené smrti. Dalším testem pro univerzální justici bude brzy liberijský „řezník“ Charles Taylor. Jenže opět: aby byl tribunálu vůbec vydán, musel dostat záruky férovosti (rozuměj nekonečného protahování) a neuplatnění trestu smrti.

Pokud byl tedy Saddám Husajn polapen živý, země už formálně nebyla ve válce a vyrazila na cestu svéprávného vývoje, právě k tomuto dospívání patřila i vlastní justice. Jistě, drtivá většina lidí by mluvila spíše o „svéprávnosti“, v podmínkách okupace a permanentního teroru, ale kdyby Američané Saddáma prostě zastřelili, rezignovali by i na ty uvozovky. Jiří Pehe v MF Dnes píše, že kdyby ho ihned popravili na základě rozhodnutí vojenského soudu, protestovalo by proti tomu mnohem méně lidí než proti samotné invazi. Na tom něco je a v praxi to skutečně funguje. Stačí si vzpomenout na neslavný konec Nicolae Ceauçesca v prosinci 1989: zastřelen i s manželkou vzápětí po verdiktu zvláštního (tedy víceméně samozvaného) vojenského soudu. Podobně dopadl o deset let dříve diktátor Rovníkové Guineje Macias Nguema. A vzrušil se někdo? Přitom ve srovnání s těmito případy byl proces v Bagdádu vzorem kultivované justice.

Za agresi, za bojové plyny

Američané – možná neprofesionálně, možná naivně – nechtěli v Iráku nějaký postbaasismus ve stylu balkánského postkomunismu. Chtěli tu zemi postavit na nohy se vším, co k tomu patří, včetně justice. Měla být vzorem pro region, prvním kamenem dnes již příslovečného domina. Že se jím nestala, že je naopak odstrašujícím příkladem a že k tomu notným dílem přispěla sama Bushova administrativa, je již známo. Ale samotný proces se Saddámem Husajnem za to nemůže ani s tím přímo nesouvisí.

Souvisí zato s jiným bodem. Otázka „kdo ho soudí“ může být v praxi, nota bene v konkrétní praxi iráckého dneška, méně důležitá než dopad rozsudku na vývoj v zemi i v regionu: je ozdravný, mimo zájem, nebo snad zhoubný? Jednoznačná odpověď zatím není k dispozici. První domácí reakce zcela odrážely „sektářské linie“, jak dnes píší i slovutné The New York Times, tedy ozdravný jásot u šíitů a Kurdů, zhoubný vztek u sunnitů. Jiní znalci regionu to ale nedramatizují.

Výkonný ředitel Rádia Svobodný Irák arabista Sergej Daniločkin tvrdí, že pro Iráčany jakékoli názorové orientace jde jen o přechodné vzrušení, že své základní problémy vidí jinde – v bezpečnosti a životní úrovni. Právě ta nejvíce poklesla v posledních letech Saddámovy éry, kvůli jím vyvolaným sankcím, takže veškerá saddámovská nostalgie prý jde stranou.

Zajímavější jsou ohlasy v sousedních zemích regionu. Zatímco zejména Kuvajt a Írán rozsudek uvítaly, například Egypt, Sýrie a Palestina vyjádřily rozladění. Tady nejde jen o saddámovskou nostalgii, kterou by mohli pociťovat například v Damašku jako posledním útočišti panarabského socialismu, baasismu. Spíše se ukazuje to, proč Saddám vyčnívá z řady výše jmenovaných grázlů – jeho zločiny se totiž na rozdíl od většiny z nich neomezovaly na hranice vlastního státu.

Pod vlivem vojenských nezdarů v Iráku jako by se zapomínalo na původní argumenty, které zůstávají v platnosti, ač z nich byly v roce 2003 vyvozeny irelevantní závěry. Saddám Husajn, na rozdíl od nějakého Bokassy, sice nejedl lidské maso, zato byl agresorem, porušil mezinárodní právo, použil zbraně hromadného ničení a nikdy za to nebyl potrestán. Tečka.

Raději mrtvý než vězněný

Spravedlnost pro Saddáma se tedy netýká jen Iráku, ale i postižených zemí. Odtud i rozporné vnímání soudního verdiktu v regionu. Mediálně ještě vděčnější rozpory panují kolem samotného trestu smrti. I tady se mohou se svými plusy a minusy prolínat dvě roviny – praktická a ideová.

V praxi to můžeme zjednodušit následovně. Popravený Saddám – o jednoho mučedníka a motivaci k boji více. Vězněný Saddám – riziko, že při odkladu rozsudku se dříve či později ocitne venku. Jak už bylo řečeno, podle znalců regionu je dnes saddámovská nostalgie hodně slabá. Navíc je Irák posledních let zemí, která mučedníky (tedy „úspěšnými“ sebevražednými teroristy) oplývá. Takže jeden navíc bojovou motivaci asi neznásobí. Naproti tomu Saddámův pobyt za mřížemi by inspirovat mohl. Ne snad soudce či politiky k amnestii, ale pokud by naplno propukla občanská válka, byl by živý Saddám cennou trofejí pro šíity, nebo naopak symbolem pro sunnity – v každém případě prostě cílem, který by stál za nějakou tu oběť. Takto srovnané argumenty dávají celkem jasnou zelenou pro šibenici.

Na ideové rovině se v této věci nejvíce zviditelnila Evropa, ať už jménem národních států nebo jménem Unie. Ani tady nevynechala příležitost k odmítnutí trestu smrti. Za ukázku poslouží výrok Romana Prodiho, někdejšího „premiéra“ EU, nyní premiéra Itálie: „Ať už jde o jakkoli brutální zločin, naše tradice a naše etika se odvrací od myšlenky na trest smrti.“ Jaká tradice a etika? Trochu se vtírá myšlenka, že křesťanská, nota bene katolická. Stačí porovnat s názorem vatikánského „ministra spravedlnosti“ (předseda Papežské rady pro spravedlnost a mír) kardinála Martina, jenž rozsudek zhodnotil coby přežívající logiku „oko za oko, zub za zub“. Zajímavé. V preambuli své ústavy Unie odkaz na křesťanství odmítla, ale v praxi ho uplatňuje i mimo evropskou a křesťanskou sféru. Pomáhá tím něčemu? Toť otázka.

Že se Saddámovy zločiny vymykaly z běžných diktátorských „alotrií“, jsme doložili výše. Že přesto nestály za takto vedenou válku, je dnes vyargumentovaný názor. Že by ale nestály ani za trest smrti? Toto evangelium těžko najde dychtivé uši v zemi nazvané podle sumerského města Uruk, v zemi hrdé na Chammurapiho přísný, leč vůbec první zákoník této planety.

Dnešní vraždy vadí víc

S aktuální spravedlností pro běžné Iráčany má Saddámův proces bohužel jen málo společného. Svědčí o tom agenturní citát třicetiletého sunnity: „Saddáma odsoudili k smrti za vraždy z doby jeho prezidentství. Ale kdo odsoudí nynější lídry za vraždy, které se dějí každodenně?“ Těžko takovému člověku vysvětlovat pro něj akademický rozdíl mezi plnou odpovědností autokrata a chaosem ve jménu dobré víry. Ale teprve kdyby Angloameričané chtěli po rozsudku z Iráku rychle odejít, jak naznačuje dobře informovaný server Debka i bagdádská návštěva amerického šéfšpiona Johna Negroponta, otevřela by se šance pro skutečnou saddámovskou nostalgii.