Před 5 lety

Stejně jako letos, i v roce 2001 připadlo na tento čas výročí 17. listopadu. A takhle tenkrát shrnul dvanáctiletou cestu Čechů krajinou svobody šestačtyřicátý Respekt:

„Tahle generace už jeden režim svrhla, a když to bude takhle pokračovat, může zasáhnout znovu, burácel letos v lednu na Václavském náměstí zpěvák Daniel Hůlka a není sporu o tom, že jeho bojový pokřik promluvil z duše většině Čechů. Samotný listopad 1989 má dodnes dobrou pověst, to, co přišlo po něm, vyvolává naopak pocity zklamání. Přitom by možná bylo lepší oba pocity prohodit.

Hůlkova generace žádný režim svrhávat nemusela – komunistický aparát už prostě dál nemohl, a kdyby listopad nepřišel v listopadu, byl by třeba v březnu. Samotné předání moci přitom nedopadlo nijak slavně – komunistická strana může působit dál, jako by se čtyřicet let nechumelilo.

Naproti tomu země je dnes v daleko lepším stavu, než jak se to jeví někdejším studentským předákům a autorům estrádní bombastické petice Děkujeme, odejděte. Český národ je zbaven všech vážnějších problémů, které na něj v roce 1989 teprve číhaly. Zvládl rozvod se Slováky, vpašoval se bezbolestně do NATO a má na dohled členství v EU. Životní úroveň stoupá a i zdravotní péče musí fungovat obstojně, když má komunistická strana svých 13 % stále jistých. Kde se tedy vzalo to hmatatelné zklamání?

Ano – ta cesta byla lemována chybami vládnoucí pravice. Hospodářské změny doprovázela řada kriminálních činů, ČSSD odkládá penzijní a sociální reformy, zadlužuje stát, po skandálech nepadají hlavy a mezi lidmi roste frustrace. Přesto je očividné, že základní směr souhlasí. Po hlubokém a dlouhém civilizačním úpadku zahájeném v roce 1938 zbyla ostatně Čechům jediná cesta – zpátky nahoru. A to, že se po rozpadu sovětského žaláře národů ocitli v gravitačním poli Západu, je odsuzuje k úspěchu. Sami se mohou postarat (a starají se) jen o to, aby toho štěstí nebylo až příliš.“

Respekt 46/2001