Nezaměstnanost není selhání

Konečně začíná debata o chudobě v Evropě na začátku 21. století. Zvláštní ale je, jak mají všichni diskutéři na očích nasazené stejné klapky. S jistotou vycházejí z toho, že šířící se a stále hlubší chudoba je problémem každého národního státu zvlášť, v jeho rámci se má o něm diskutovat a také ho řešit. Italové ať debatují o italské chudobě, Němci o německé, Španělé o španělské. Jenže na to, abychom porozuměli problémům 21. století a mohli na ně hledat odpověď, potřebujeme kosmopolitní pohled. A ekonomové moderní řešení nabízejí.

Ztracená utopie

Atmosféra nejistoty revolučním způsobem mění pracovní a životní podmínky ve všech vysoce rozvinutých západních společnostech. Zlomyslně řečeno, prožíváme „pobrazilštění“ blahobytných společností: pestré, křehké formy zaměstnanosti nahrazují bezpečný zaměstnanecký poměr už i v evropských státech. Můžeme to vychvalovat jako „flexibilitu“, ale její poselství je ve skutečnosti toto: Sám se starej, aby nebylo těžké tě vyhodit, a smiř se s tím, že ti nikdo nemůže zaručit, zda bude tvou kvalifikaci i v budoucnu někdo potřebovat.

Přitom pevné propojení chudoby a bezvýchodnosti je v Evropě něco nového. Máme vážné důvody nad tím naříkat a bojovat s tím, protože vzhledem k mohutnému zvýšení produktivity nebudeme v kapitalistické, na práci orientované společnosti potřebovat lidi vytlačené na okraj. Zní to krutě, ale i bez…