Mimochodem

Na začátku byla černobílá fotografie mladé Rusky, na konci devítisetstránkový román, který ve Francii právě sbírá jednu prestižní cenu za druhou (Académie, Goncourt) a stal se literární událostí roku. Dílo Les Bienveillantes (Blahosklonní) napsal sotva čtyřicetiletý Američan Jonathan Littell, žijící v Barceloně a píšící francouzsky.

Jak Littell v rozhovorech přiznává, kniha se v něm začala rodit v roce 1989, kdy poprvé spatřil onu černobílou fotografii. Po letech četby, pátrání v archivech, návštěvách ruského venkova i bývalých koncentračních táborů v Polsku sepsal monolog fiktivního esesáka Maxe Auea. Vojáka, který po prohrané válce utekl do Francie, kde se oženil a pracoval jako ředitel textilní továrny. Během poklidné penze zakusil někdejší mladickou touhu stát se literátem, a proto aspoň sám pro sebe zaznamenal osobní válečné zážitky spojené s vyhlazováním Židů a masakrováním Slovanů.

Není to zpověď v zájmu úlevy svědomí či ospravedlnění se v očích svých blízkých. Jde o chladnokrevný výčet těch nejhrůznějších činů, jimiž se vypravěč mechanicky a bez jakékoli vášně, požitku, nostalgie či zadostiučinění probírá jako starý lhostejný sadař rok co rok stále stejnou nůší podzimních jablek. Zkrátka banálně pojaté zlo bez jakékoli reflexe, výčitek či emocí, o němž by zajisté podala totožnou zprávu jateční pistole.

V literatuře nic neobvyklého. Podobným námětem se zabývaly knihy Hannah Arendtové či Trumana Capota i povídky Leonida Andrejeva, Franze Kafky či George Orwella. A přesto Littellův román opět přitahuje pozornost, znovu vyvolává rozruch. Jaká je příčina této nepřetržité fascinace? Snaha poučit se? Bláhová domněnka, kterou každý den vyvracejí zprávy ze světa.

Na začátku byla černobílá fotografie a tak její novinovou reprodukci už asi podvacáté pozoruji. Mladá žena s nezaměnitelně slovanským obličejem a rozpuštěnými vlasy leží na panensky bílém sněhu. Nebýt provazu pod krkem a odhalených rozbodaných ňader, vypadala by jako dívka, jež ve víru tance zvrátila hlavu a zasnila se. Při hledání odpovědi na předešlou otázku se proto pokouším vžít ne do myšlenek vypravěče, ale autora. Proč při pohledu na vrahy zvěčněný makabrózní čin vyvstala nutnost napsat takovou knihu? Jde o přirozené úsilí citlivého člověka empaticky pochopit tu hrůzu? Na konci románu je ale Aueho chování stejně nepochopitelné jako na začátku. Či se jedná jen o ono uchvácení zlem? Tentokrát ve smyslu úžasu, čeho všeho je člověk schopen – nejenom v reálném životě, ale i při literární fabulaci. Anebo spisovatel nabízí možnost osobní introspekce? Jinými slovy náporem rádoby triviálně koncipovaných zločinů a ukrutností zjistit, zda pod křehkým civilizačním nánosem nedřímá obdobně otrlý Aue?

Na začátku byla černobílá fotografie. Na rozdíl od fiktivního vypravěče ta anonymní ruská dívka kdysi žila, a přesto o jejích pocitech a prožité hrůze nevíme nic. Jonathan Littell se vydal pátrat opačným směrem. Prostor k projevu dostal vrah a oběť jako obvykle mlčí. Oproti ukecanému Auemu naprosto výmluvně.

Autor je spisovatel.