0:00
0:00
5. 11. 20063 minuty

Ve hvězdách

Pro jedny klukovina, pro jiné hanobení mrtvol. Vojáci evropské armády najdou v Afghánistánu lidské lebky. Běžná věc v zemi, která jich skrývá statisíce, a nikdo neví, zda jde o pozůstatek kriminálního činu, mudžáhida, táliba či snad sovětského vojáka z 80. let.

14-mobr-23-petracek2.gif
Autor: Respekt
Fotografie: Z Pentagonu ty zprávy nemám. - Autor: Profimedia.cz, http://www.profimedia.cz Autor: Respekt

Pro jedny klukovina, pro jiné hanobení mrtvol. Vojáci evropské armády najdou v Afghánistánu lidské lebky. Běžná věc v zemi, která jich skrývá statisíce, a nikdo neví, zda jde o pozůstatek kriminálního činu, mudžáhida, táliba či snad sovětského vojáka z 80. let. Jenže tihle příslušníci bundeswehru si s ostatky hrají, navíc se přitom fotí a snímky posílají pomocí mobilů. Výsledek? V den, kdy se o tom z médií dozvědí německé armádní i vládní špičky, je oheň na střeše a běží vyšetřování. Fakt, že cesta k této pohotovosti nebyla snadná, si připomeneme v neděli. 12. listopadu 1969 publikoval americký novinář Seymour Hersh zásadní článek. Jeho text prolomil bariéru mlčení a vedl k vyjasnění nejproslulejšího masakru spáchaného vojáky americké armády.

My Lai. Tato zapadlá jihovietnamská vesnice symbolizuje pro celou generaci vraždění nevinných civilistů v rámci jinak racionálně zdůvodněné války. Počátkem roku 1968 se Američané, kteří původně chtěli ve Vietnamu zadržovat komunistickou expanzi, ocitají v tísni partyzánské ofenzivy Tet. Čerstvě nasazená rota poručíka Williama Calleyho obdrží rozkaz obsadit My Lai, neboť její obyvatelé vyrazili na trh a ve vsi se prý zdržují pouze rebelové Vietkongu. Ráno 16. března 1968 tam vojáci sice žádné partyzány nenajdou, ale v přesvědčení, že každý vesničan je pro ně hrozbou, a v potřebě odvety za dříve padlé kamarády spustí palbu. Pomník v My Lai udává cifru 504 zabitých civilistů.

V éře bez „války v přímém přenosu“, mobilů a internetu se vyšetřování pomalu táhlo armádními kanály, takže ani vojenská žaloba na poručíka Calleyho z promyšlené vraždy nepronikla na veřejnost. Té naservíroval celý příběh až rok a půl po činu Seymour Hersh na základě pečlivého pátrání. Nejprve ho publikovala agentura Dispatch News Service, pak všechna významná média. Případ otřásl Amerikou, dodal sílu požadavkům na stažení z Vietnamu, zvýšil počet odvedenců, kteří odmítali službu z důvodů svědomí, a v roce 1971 vedl k rozsudku doživotí nad poručíkem Calleym (byl ale propuštěn v roce 1974).

O tom, jak se časy mění, se přesvědčil sám Hersh v květnu 2004, když svými články otevřel kauzu Abú Ghraíb. Tam již nešlo o stovky povražděných civilistů, „pouze“ o mučení iráckých vězňů Američany. To, co by v podmínkách vrcholící války ve Vietnamu zapadlo jako detail, vedlo k rychlému vyšetřování a brzkým rozsudkům. K oné změně přispěl rozvoj informačních technologií. Kdyby byly za vietnamské – i jakékoli jiné – války k dispozici mobily s fotoaparáty, lidé by se nestačili divit.

Nyní jsme o další dva roky dále. Případ „bundeswehr v Afghánistánu“ neotevřel ani Seymour Hersh, ani jiný proslulý investigativec, ale bulvární deník Bild. Nešlo ani o vraždy civilistů, ani o mučení vězňů, nýbrž o „pouhé“ hanobení mrtvol. Práh citlivosti stoupá a zásluhu na tom mají žurnalisté, jako je Hersh.

↓ INZERCE

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].