Jeden den v životě

Dnešní den je po mnohatýdenním vypětí klidný. To vypětí bylo hlavně časové (a tím i finanční, protože nezbylo moc času dělat svou práci) a emoční – plno lidí jsem si možná trvale znepřátelil, ale zase nové poznal. Dnes je konečně klid a únava je již příjemná. Včera se v důstojných prostorách slavonické galerie v bývalém řeznictví, kde jsou na stěnách renesanční biblické výjevy, podepsala koaliční dohoda o pondělním hlasování, které určí starostu a radu města. Poprvé po „změně“ tady ztratili moc komunisté, pro které byly Slavonice vždycky baštou. Nejvíc mě na stěnách zaujal výjev, jak je polévána někomu hlava, pořád se mi k němu stáčel zrak. Připomínalo to časté veselé posezení mládeže dole v hospodě, podobný rituál jsem tam také viděl. Slavonice jsou totiž také baštou hardcore, je tady plno kapelek se jmény jako NIHIHIHIll, DEVIACE DOBY a podobně. Taky jsou Slavonice bývalou pevností starousedlíků proti tzv. náplavám. Ale to už tak neplatí, promixovalo se to.

Takže po vzbouření adrenalinu klid. Dnes byl první den zpětného zamyšlení, jaký mělo to angažmá smysl, zatím jsem takové vnitřní otázky odháněl klackem jak dotěrného psa. Má družka, velká přítelkyně i nepřítelkyně, je toho názoru, že angažovat by se měli pouze ti, kteří mají své věci v řádku – dřevo na zimu, bankovní účty v plusu, splněné výchovné procedury atd. Oponuji tím, že nikdo jiný než já by tady kandidátku zelených nepostavil – a pak by vítězné koalici chyběl ten náš jeden mandát, osmý proti 7 mandátům komunistů. Ono totiž ty ideální kandidáty není vůbec lehké sehnat. Slovo politika nevzbuzuje u běžného občana vůbec libé pocity a se spojením komunální je to ještě horší. Na vlastní kůži jsem to zažil, když jsem obcházel město, aby se mi někdo upsal na patnáctimístnou kandidátku. V malé obci není zas tolik lidí schopných, populárních, a hlavně ochotných k angažovanosti a byl o ně mezi stranami velký boj. A ti, co se nechtěli komunálně aktivovat, ti se volebním lovcům rafinovaně vyhýbali. Když mě viděli přicházet s papíry v ruce, často už věděli, kolik uhodilo, a říkali zamračeně a štítivě: Já s tím nechci nic mít. Jako by to nebyly papíry s volebním programem – podle mě rozumným a uskutečnitelným –, ale nějaké eklhaft fekálie. Nakonec mi nutné poslední a předposlední místo na kandidátní listině zajistili mladí: jeden z nich řezník, který si na lavičce čekatelů pod okny radnice skoro každý víkend topořil a barvil čejenské ,,číro“, a já musel horko těžko obhajovat jeho zařazení na soupisku.

Slavonice beru za svůj domov, ale s místní radnicí mám problémy už dlouho. Když se před lety rekonstruovalo historické Horní náměstí, což je největší česká renesanční sgrafitová galerie, bojoval jsem spolu s přáteli za památkově citlivější přístup. A také za krásné staré hlohy, které měly být podřezány. Papírově jsme tenkrát vyhráli, doporučení památkářů podpořilo náš názor, ale komunistický starosta si stejně udělal, co chtěl. Brzy ráno poslal komando s motorovkami a bylo po problému. Konečné nezvratné řešení. A teď zase kandiduje. A znova chtějí ničit – tentokrát kvůli jinak dobrému nápadu prodloužit železnici ze Slavonic do Rakouska. Za oběť má padnout technická budova slavonického nádražíčka z roku 1907. Sama o sobě není žádným unikátem, ale v kontextu okolní krajiny a pohledu na Slavonice by to naprosto zničilo zdejšího genia loci. Prostě se to nedalo skousnout. Ten pocit arogance a hlouposti z radnice, strach z jinak vítaných „evropských“ peněz, které za sebou v místních poměrech zanechávají mlčenlivou poušť zkoupeného a vybydleného středu města, vhodného pro drahou turistiku. Sedmnáct let po „změně“, a pořád to tu vedou nějací ONI, před kterými se musíme mít na pozoru. Tak by to přece už dávno nemělo být!

Dnes je první klidný den, přišel studený vichr, z radnice se v noci ozývala požární siréna, někde hořelo, a současně přišly ráno první sněhové vločky, které vzbudily nadšení u mé dcery. A já v duchu kvílel, protože jsem začal po dlouhé době dělat svou kamenickou práci a věděl jsem, že jsem promarnil babí léto a teď budu máchat kameny ve vodě s ledovým škraloupem. Ale na druhé straně jsem měl dobrý pocit ze šedých mraků, které táhly nad Slavonicemi. Měl jsem pocit možnosti těžce vyvzdorované svobody mít svůj, třeba marginální názor, který ale už nemusí zůstat osamocen. A v malém městě se podle některých nově rozdělují koryta a podle jiných je to jinak, ale to mraky vůbec nezajímá. Existují v propojených tvarech podle svého a podle větru a to je dobře. Snad to nakonec dobře dopadne i u nás a pánové ,,Poroučíme větru dešti“ si po mnoha letech vyzkoušejí, jak chutná opozice.

Autor je volebním zmocněncem Strany zelených ve Slavonicích.