Co se děje ve světě

Skandinávci žijí v přesvědčení, že hovoří výtečně anglicky. Znalost angličtiny se tu předpokládá natolik, že jí dánští liberálové ze strany Det Radikale Venstre nyní navrhli přiznat status oficiálního jazyka. Všechny nápisy v zemi by byly dvojjazyčné a úřady by musely komunikovat s občanem v tom jazyce, ve kterém se na ně obrátí. Návrh, zaměřený na podporu dánské konkurenceschopnosti, podpořili zástupci velkých firem jako IBM či Novo Nordisk i Kolegium rektorů. Žádný div: v koncernech se uplatníte i bez znalosti dánštiny a v jistých vysokoškolských oborech se očekává, že svou diplomovou práci napíšete anglicky. Právě v těchto oblastech skandinávské jazyky kvapně ztrácejí doménu, jak tomuto stavu říkají lingvisté.

Jenže jazyk nelze vyměnit jako kabát, tvrdí v deníku Berlingske Tidende Ken-neth Hyltenstam, šéf Centra pro studium dvojjazyčnosti Stockholmské univerzity. Skandinávské jazyky mohou být zmrzačeny a o jistých jevech nebude Seveřan moci hovořit v mateřštině, protože se mu nebude dostávat slov. Jeho tým už v 90. letech zjistil, že na Uppsalské univerzitě jsou v angličtině napsány tři ze čtyř diplomek v oborech jako historie či filozofie a přírodovědné a medicínské práce jsou v angličtině skoro všechny: „Žasnu, jak severské země dobrovolně, ba s nadšením, vykročily směrem k poměrům, se kterými se útrpně musejí smířit lidé v méně privilegovaných částech zeměkoule.“

Hyltenstam upozorňuje na dva klíčové problémy. Jednak ani ve Skandinávii nehovoří anglicky všichni, užívání novodobé lingua franca má hlavně symbolický rozměr: člověk jím signalizuje přináležitost k nadřazené třídě a rozdíl mezi vzdělaneckou elitou a laikem se tak drasticky zvětšuje. Za druhé průzkumy dokládají, že mateřština úzce souvisí s originálním a tvůrčím myšlením. Ve stejném duchu argumentoval v deníku Politiken profesor jazykovědy Jørgen Lund a dodal, že návrh přichází paradoxně v době, kdy se jazykům, které vůči angličtině ztrácejí v řadě oblastí terén, horko těžko podařilo získat oficiální status: roku 1993 velštině ve Walesu a galštině ve Skotsku až v roce 2005. Zákonem stanovená dvojjazyčnost Dánska by byla vyklízením pozic, což jde proti smyslu deklarací EU i OSN, podle kterých je zapotřebí bránit národní jazyky ve všech jejich doménách – ztrátou jazyka lidé přicházejí o kulturní identitu i schopnost originálně přispět světu.

A jak se to vlastně má s onou údajně dokonalou angličtinou Skandinávců? Většina jich anglicky hovoří obstojně, ovšem jen na základní „uživatelské“ úrovni. Ironií osudu to kdysi potvrdila i Marianne Jelvedová, čelní politička zmiňované liberální strany. Coby novopečené ministryni financí jí novinář položil otázku v angličtině, na niž neznala odpověď, a vyrukovala s upřímnou omluvou: „I am just in the beginning of my period.“ Přičemž klíčové slůvko „period(e)“ v dánštině znamená zcela neintimní „funkční období“.

Autorka je skandinavistka.