Vzpomínka na Kafr Kásim

Vzpomínat na kulatá výročí geopoliticky? To je dnes běžné. Můžeme se tak dočíst, jak právě před 50 lety, za suezské války, Francie s Británií na straně Izraele bombardovaly Násirův Egypt, který předtím znárodnil Suezský průplav, leč USA konflikt utlumily – nyní jsou karty rozdány spíše naopak. Mnohem zajímavější jsou však reflexe „malé historie“ i toho, čemu se dnes nepříliš hezky říká kolaterální škody. Proto by nemělo zapadnout nařízení izraelského ministerstva školství, aby žáci debatovali o padesát let starém masakru u vesnice Kafr Kásim. Ale vezměme to popořádku.

Za suezské krize Izrael ještě nebyl sebevědomou vojenskou mocností, spíše kymácející se záchrannou lodí pro miliony příchozích Židů, která se chtěla zajistit proti nejsilnější arabské zemi a pronikání záškodníků. V první den války, 29. října 1956, vydalo izraelské velení zákaz vycházení s tím, že na každého „přestupníka“ má pohraniční policie zahájit palbu. V Kafr Kásimu, arabské obci poblíž východních hranic, však neuposlechli – nejspíše o zákazu ani nevěděli. Když se skupina vesničanů vracela večer z pole, izraelský velitel se ocitl v typickém dilematu vojáka – uposlechnout rozkaz, nebo svědomí? Jeho rozhodnutí zaplatilo životem skoro padesát nevinných lidí.

Tragická událost se natrvalo zapsala do povědomí izraelských Arabů coby jakási obdoba českých Lidic. S výročím se pojí tklivé vzpomínací rituály i umělecká díla ve stylu Picassovy Guerniky. V celoarabské mytologii pak incident slouží jako jeden důkazů nevykořenitelné krvelačnosti Izraelců.

V izraelském povědomí je 29. říjen důležitým bodem v mentálním vývoji mladého národa. Soud totiž policisty odsoudil k vysokým trestům, neboť jejich čin označil za protiprávní, a stanovil tím důležitý precedens. Vojáci a policisté jsou povinni neuposlechnout rozkaz, odporuje-li jasně zákonu. Pro mnohé Izraelce je to jeden z důkazů pro přesvědčení, že jejich Cahal je „nejmorálnější armáda na světě“, která riskuje životy svých vojáků kvůli civilistům patřícím k druhé straně.

Kafr Kásim je součástí středoškolských osnov, ač závisí na každé škole, jak se k věci postaví, a ani v Izraeli nemilují tahání kostlivců z vlastních skříní. Minulý týden parlament projednával návrh arabských poslanců, aby stát převzal za masakr odpovědnost a financoval „vzpomínkové“ projekty. Nezávisle na tom ministryně školství Juli Tamirová nařídila(!) školám, aby žáci ve výroční den debatovali o padesát let starých událostech – včetně soudní dohry a dopadu na izraelské uvažování o válce a odpovědnosti (pohraničníci byli omilostněni prezidentem).

Mnozí představitelé izraelských Arabů chtějí více: aby se připomínala památka mrtvých, a ne morální lekce, kterou si Izrael vzal. Přesto je krok ministryně Tamirové inspirativní. Otázky rozporu mezi zákonem a morálkou jsou aktuální i mimo válečný stav. Jak by dopadlo české přemýšlení například o komunistické pohraniční stráži?

Autor je politolog zaměřený na Blízký východ.