Ve hvězdách

Radeckého marš zná každý, ale k jaké příležitosti byl složen, už si jen tak někdo nevzpomene. Také při soutěži Největší Čech byl hojně frekventován Jan Žižka, zatímco rovněž nikdy neporažený polní maršál ostrouhal. Historik Jiří Rak to v Lidových novinách zobecnil: „Služba Habsburkům je v českých očích stále pokládána za něco, co je se skutečným vlastenectvím neslučitelné.“ To vše si můžeme připomenout ve čtvrtek: 2. listopadu uplyne 240 let ode dne, kdy se v Třebnicích u Sedlčan narodil Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče.

Radecký byl voják tělem i duší. Svým způsobem mu nic jiného nezbylo, neboť v šesti letech osiřel, ve čtrnácti přišel o svého děda a další opatrovník v pořadí, strýc, promarnil 40 tisíc zlatých z jeho dědictví. V roce 1783 se tedy šestnáctiletý Radecký hlásí do armády. „Neměl jsem rodiče ani vlast,“ vzpomínal později, „vyvolil jsem si stav vojenský a v něm jsem svou vlast nalezl.“ Z této logiky plyne, že jeho vlastenectví nemůže být etnicky či jazykově podmíněné, ale slouží vyššímu celku.

Svou vojenskou dráhu zahajuje ve válce proti Turkům jako ordonanční důstojník maršála Laudona. Jméno si ovšem udělá ve válkách s Napoleonem. V nich začíná jako pobočník dalšího legendárního maršála Suvorova, ale již v roce 1809 je jmenován náčelníkem generálního štábu rakouské armády. Jeho hvězda vychází naplno v říjnu 1813, kdy je hlavním strůjcem Napoleonovy porážky v „bitvě národů“ u Lipska. V nastalých třech dekádách klidu je Radecký na různých velitelských místech v Olomouci, Uhrách a – již jako polní maršál – v tehdy rakouské severní Itálii. Právě tam jeho pověst zazáří podruhé. V bouřlivém roce 1848 Italové povstanou proti Vídni, nicméně Radecký odmítá rozdrtit civilní rebely v Miláně a místo toho vzdoruje početní převaze piemontské armády. Jako 83letý velitel v sedle ji poráží v rozhodující bitvě u Novary a ve Vídni ho uvítá 18letý císař František Josef I. za zvuků právě složeného Radeckého marše. Vítěz tráví zbytek kariéry jako místodržící v Lombardii a Benátkách a do výslužby odchází až v 91 letech, nedlouho před smrtí 5. ledna 1858.

To, co je pro Italy porážkou jejich snahy o sjednocení, představuje pro Rakousko poslední vzepětí jeho integrace. Tehdy si ještě nešli po krku Rakušané s Maďary, Čechy a Slováky. Slavný maršál, který se obával vlivu Ruska i právě zrozených USA na Evropu a zároveň předvídal rozklad britského impéria, tak naplňoval svou ideu „Svazu evropského, organizace států zahrnující celou Evropu“. Tomuto duchu odpovídal i pomník vztyčený na pražském Malostranském náměstí – osm vojáků coby národy monarchie podpírá nadživotní sochu Radeckého. Revoluční vichr října 1918 odnesl sousoší do lapidária. Ale stačí vzpomenout, v jakém klidu proběhla před třemi lety reinstalace sochy Františka I. Habsburského na nábřeží, a máme před sebou inspiraci třeba pro 250. výročí.