Událost v televizi

Za televizní antiudálost ne snad měsíce, ale (přinejmenším) roku považuji magazín Víkend, odvysílaný minulé pondělí ve 22 hodin na Nově. Téma: „jeden den s prezidentem republiky“. Podtitul: „velké věci, velké osudy, velké události“. Za ony „velké věci“ na Nově berou to, že Václav Klaus jde brzy ráno s aktovkou „jako obyčejný člověk“ do práce, potřese si přes den s desítkami rukou, jí, kontroluje podřízené, nechává se klidně stříhat, pije kafe, hraje tenis a večer, poté co (řečeno s Janem Werichem) „strávil den v činorodém ruchu“, se příjemně znaven vrací z práce domů. Co činnost, to událost.

Možná autoři magazínu nepamatují předlistopadové pořady typu Den s generálním tajemníkem, možná je naopak mají v krvi zažité jako jediný bezpečný způsob žurnalistiky. Jedno vysvětlení horší druhého: pro první platí známá maxima, že kdo nezná vlastní historii, bude ji nevědomky opakovat, pro druhé, cynické, snad ani neumím nalézt publikovatelná slova. Je tu hypoteticky možné ještě vysvětlení třetí – šlo o kamuflovanou recesi, již pod pseudonymem natočil Petr Čtvrtníček. I toto vysvětlení však kulhá, neboť při rozměrech planetární blbosti jako hnací síly komerčních médií je vysoce pravděpodobné, že ať byl skrytý záměr autora jakýkoli, objektivně tím vyrobil zdarma a s předstihem Klausovi předvolební reklamu.

Pár dní před jejím uvedením jsem zhlédl v předpremiéře nový dvouapůlhodinový snímek Karla Vachka Záviš, kníže pornofolku pod vlivem Griffithovy Intolerance a Tatiho Prázdnin pana Hulota aneb Vznik a zánik Československa 1918–1992 (až bude tento monstrózní dokument monstrózní doby uveden v ČT, nikoli však v popůlnočních časech, rád o něm napíšu jako o Události). V závěru snímku Vachek upřímně lituje, že mu nebylo Klausovou mediální ochrankou umožněno, aby do svého karnevalového vidění světa zařadil záběry pana prezidenta při tenisu, protože tenis prý patří mezi střežená privatissima, a do těch se médiím nakukovat nedovoluje. Za jediný klad paskvilu na Nově lze proto považovat fakt, že přinejmenším v tomto případě byla prezidentova mediální ochranka přistižena při lži.

Za pozitivní naopak považuji skutečnost, že se minulé úterý na veřejnoprávní obrazovce objevila hned ze dvou hledisek reflexe pojmu „divočina“ (Padající květináč – s Otakáro Schmidtem o lese, lovcích, sběračích a šamanech; dvojblok pořadů Přidej se, Nedej se). Zatímco Otakáro svým typicky excentrickým způsobem ohmatával téma lesa a divošství tu se starostlivými lesníky a sociology (Hana Librová), tu s bizarními naháči a skladateli „houbových“ melodií, z někdejšího třídílného bloku ekologické publicistiky Na větvi zbylo torzo (přesně jak jsem tu před půl rokem předpovídal). Investigativní reportáže nahradila tendenční diskuse o vstupu do jádra bavorské divočiny (česko-bavorský pěší přechod Modrý sloup), jejž úřady našim občanům už šestnáct let pod podezřele se měnícími záminkami upírají (na rozdíl od těch bavorských).

Jednou jsou to těžby, pak padající stromy, chybějící infrastruktura, teď je v módě tetřev. Řev helikoptér, motorových pil a traktorů, stejně jako naftový smrad z hangáru v Luzenském údolí fanatickým odpůrcům přechodu kupodivu nevadil: profesora Bejčka nechávaly deset let tato zvěrstva v klidu. Stejně jako jej neznepokojuje fakt, že na tentýž problém odpovídají bavorští přírodovědci přesně opačně než on. Podle zkresleného vzorku debatujících to vypadalo, že pro zpřístupnění jádra obou parků je na Šumavě jediný starosta z Modravy, zatímco ekologové jsou jednotně proti. Ještě že tu byl pohled Václava Bělohradského, který zdůraznil právo občanů na nevyčíslitelně cennou poznávací, výchovnou funkci divočiny.