To by Chalupecký koukal!

Mladí výtvarníci nám něco říkají. Otázkou je co.

V brněnském Domě umění se davem prodírá zanedbaný chlapík, z úst mu táhne cibule a hlasitými výkřiky si přes mobil domlouvá schůzku v hospodě. Když se ho návštěvníci galerie snaží vykázat ven, protože je ruší, odpoví jim rezolutním: „Já ale zrovna telefonuju, jestli neslyšíte!“ Škoda, že mu už očividně bylo pětatřicet. Jinak by se tento neznámý divák mohl se svým „projektem“ zkoumajícím meze lidské tolerance směle hlásit o Cenu Jindřicha Chalupeckého, na jejíž vernisáž minulé úterý dorazil.

Porota klání pro mladé výtvarníky si letos do výstavního finále vybrala šest autorů. Ať už z nich 16. listopadu vzejde jakýkoli vítěz, nebude to ani malíř, ani sochař. Přednost dostali konceptuální výtvarníci, lidé, jejichž tvorba se nehodnotí měřítky estetickými, ale spíš etickými, autoři, kteří se nás stejně jako onen telefonující muž snaží přimět k nějaké reakci. Problémem je, že k jejich dílům představeným v Brně není jednoduché zaujmout nějaký jednoznačný postoj, nejde s nimi polemizovat, či souhlasit. Nad každým z nich zůstáváme stát v údivu, zda to mohl jeho autor myslet opravdu tak, jak to vypadá.

Soukromý product placement

Tomáš Svoboda (1974) si povšiml, že ve filmech jsou výrobky s logy jejich sponzorů umísťovány do záběrů tak, abyste si je šli hned po konci promítání koupit. Oslovil proto velké firmy s nabídkou, že jim jejich produkty bude za peníze…