Obraz ráje

Přinášíme esej profesorky Hany Librové, který vychází z jejího příspěvku předneseného nedávno na Noci vědců, popularizační akci iniciované Evropskou komisí.

Kdo chodí na výlety, ten to zná: těšíme se pohledem na svět, a přece dychtivost jaksi kolísá. Kus cesty je člověku do zpěvu, jinde je mu úzko, skoro má chuť se opatrně ohlížet. Někdy, ač máme hlad, ne a ne najít místo, kde bychom chtěli usednout k jídlu. Konečně: les se otevírá, na okraji leží pod skálou dva velké balvany, širý kraj ve sluneční záři před námi. I potok u nohou, když máme štěstí. To je to místo, kde vybalujeme svačinu a z něhož se nám pak dlouho nechce.

Taková osobní zkušenost není náhodná. Psychologové a sociologové konstatují: Lidé mluví o tom, že mají rádi přírodu, a celkem není důvodu jim to nevěřit. Ale jejich vztah ke krajině je ambivalentní. Mají například výrazný odpor k bažinám. Ať si vědci osvětlují ekologický, krajinotvorný, hydrologický a klimatologický význam mokřadů, jak chtějí, vysušení „mokřiska“ je bráno jako chvályhodný čin. Všeobecné je na venkově nepřátelství vůči keřům; o této významné součásti ekosystémů zemědělské krajiny se tam hovoří poněkud obřadně jako o „neřádstvu“, jindy jadrněji. Správy městské zeleně i lesní podniky urputně likvidují „nálety“; tyto vitální organismy, přečkávající lecjakou nepřízeň, nebyly totiž vysazeny lidskou rukou. Náruživou…