Národní divadlo jako Mickey-Mausoleum?

Odvolání ředitele Národního divadla Daniela Dvořáka ministrem kultury Martinem Štěpánkem vyvolalo i důležitou otázku, jak by vlastně mělo Národní divadlo vypadat. Jak je to těžká otázka, dokazuje i následující vzrušená polemika.

Už před více než sedmdesáti lety povzdechl si F. X. Šalda: „Den ze dne trapnější stává se nestrannému svědku pozorovat ty zásahy politiky do věcí kulturních, a nyní zvláště divadelních. Politika plete se u nás víc a víc do kultury a do umění. Zvykla si velkopansky a fouňovsky zasahovat jen záporně, jen vetem…“ Jako by psal o dnešních, čím dál tím trapnějších správcích kultury. Jak jednají oni, tak jednají snad jen orientální satrapové nebo „siloví ministři“ v totalitních státech, kteří věru nemusejí vysvětlovat veřejnosti své počínání racionálními argumenty.

Odstupující ministr kultury Martin Štěpánek poskytl Lidovým novinám rozhovor (Řekl jsem si, nemluv a dělej!, LN, 5. 10.). Hlavní odpovědi, které po něm žádala tazatelka a veřejnost, totiž relevantní důvod jeho bezprecedentních kroků, například hodinové výpovědi šéfa ND, jsme se nedočkali. Zato řekl ledacos důležitého o hodnotovém žebříčku, z něhož je řízen jeho zanedbaný rezort. Pozoruhodná byla už ministrova vzorná práce s prameny: „Já jsem o nepořádcích v ND věděl už předtím, o tom si štěbetali vrabci na střeše… Vím, že na to bylo mnohokrát poukazováno… To samozřejmě nebyly ty pravé důvody k odvolání, ale hodně se o nich hovořilo…“ atd.

Mnohem podstatnější je však ministerská vize Národního divadla: „Některé inscenace činohry vyvolávají pochybnost, zda právě takové mají patřit ke stylu ND. To se týká zejména české a světové klasiky. Zachází se s ní až příliš experimentálně. Nevím, jestli všechny tyto experimenty dopadly dobře… Je nutno mít na paměti, zda skutečným posláním první scény je experiment. Mám takovou vizi – dědeček s babičkou jdou s vnoučaty odpoledne na Lucernu do Národního, a když odcházejí, vnoučata říkají dědečku, babičko, my chceme k divadlu.“ A je to venku. Po více než 120 letech složitého vývoje ND, po výbojích Kvapilových, Hilarových, Frejkových, Hrdličkových, Radokových a Krejčových, vrací ND manažer kultury až někam k tylovským idylickým časům – k někdejším odpoledním představením pro služky. Dost možná, že podobná averze k experimentu, ona chruščovovská představa o srozumitelném umění pro dědečky a babičky, je prapříčinou nevrlého poměru obou posledních ministrů kultury vůči ND (a naopak dobrým vysvědčením pro jeho šéfy, pokračující přesto v linii zmíněných výbojů). A že horečnatě dnes dohledávané „účetní“ důvody Dvořákovy výpovědi jsou jen důvody zástupné.

Jako by měl zmíněný Šalda na mysli právě naše ministry, když před více než 100 lety uvažoval – mj. i v souvislosti s ND: „Není pod sluncem slova, jehož více nenávidí šosák, než experiment. Experimentovat – to jediné stačilo mu již k odsouzení. To byl jeho důvod, ultime ratio, cosi, od čeho nebylo odvolání… Šosák snese experiment nanejvýš ještě v říši hmoty – v říši ducha nikdy.“ I později Šalda znovu a znovu reklamoval pro ND ne snad právo, ale přímo povinnost vykládat klasiku, např. Smetanu, v duchu doby vždy nově. Jinak se ND stane pouze „institucí representační, muzeem, petrefaktem“, který podává jen „líbivé, sentimentální kýče historické krejčoviny pro domovníky a domovnice“. ND musí mít „odvahu k odvaze“, musí umět „jít neúchylně za svým programem a čelit politické ulici a jejím nezodpovědným rozmarům a choutkám“.

Dodejme jen, že na takové Národní divadlo, jaké vyhovuje páně ministrovu zápecnickému vkusu, bylo by hluboce nemravné vynakládat horentní sumy ze státního rozpočtu. Každoročně nás v Praze bohatě dotovaná divadla německy mluvících zemí názorně přesvědčují, že právě ty nejreprezentativnější vídeňské, berlínské, mnichovské či hamburské domy, srovnatelné s ND, představují všechno jiné než Mickey-Mausoleum pana ministra. Nejen že se nebojí experimentovat a hledat i za cenu omylů nový divadelní jazyk, ale považují to za svou občanskou povinnost. Není potom divu, že jsou právě proto mnohé z nich na špici světového divadla. Někdo by měl panu ministrovi říci, že všude ve světě se dotuje umělecké hledačství a dramaturgická i inscenační objevnost, nikde hra na jistotu.

Vladimír Just

Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.

Národní divadlo jako Mickey-Mausoleum? Tuto pěknou vizi Vladimíra Justa už v opeře realizoval režisér Jiří Nekvasil, když v inscenaci Řeckých pašijí Bohuslava Martinů poslal na jeviště myšáka Mickeyho, ale herce jako obvykle aranžoval do statických postojů a triviálních gest s nejméně padesátiletými vousy. A v tom je jádro pudla: co je tradicionalistické a co není? Co má smysl experimentu a co je hračičkaření za státní peníze?

Jestli Just psal svou úvahu coby obranu stávajícího experimentujícího Národního divadla, je otázkou, zda obhajuje opravdový kumšt, nebo jen nablýskanou mýdlovou bublinku. Obávám se, že přinejmenším v opeře, které – jako už tolika věcem – náhle a bez průpravy porozuměl, to není schopen rozlišit. Pak je na tom ovšem stejně jako politikové, kteří také s funkcemi všemu hned rozumí, s nikým se nemusejí radit a všechno vědí nejlépe. Z opery, zejména světové, prakticky nic neviděl a netuší, jaké jsou skutečné cesty současné operní režie, že to věru nejsou ty, po kterých následuje Jiřího Nekvasila nebo Zdenka Plachého. Nic proti tomu, můžeme vyznávat různé hodnoty, ale pak se ptám, kdo rozhodne o tom, zda do Národního divadla patří tradiční, či experimentální umění a hlavně, ke které skupině to konkrétní, které se tam provozuje, vlastně patří? Také mne překvapuje, že Justovi unikají další prokazatelné souvislosti Dvořákova a Nekvasilova působení v Národním divadle, to jest způsob, jakým si přes dobrou adresu Národního divadla obstarávají osobní džob v zahraničí. A to už by Šalda těžko podepsal!

Souhlasím však s Justem (Šaldou) v odmítání nekompetentních zásahů politiků do divadelních věcí. Protože to kritizuji podstatně déle a soustavněji než Just, vím, že problém není jen v politicích, ale i v divadelnících. Těm i oněm totiž vyhovuje hrát hru bez pravidel, a proto svorně odmítají – po mém soudu jediné rozumné – řešení, které s Jednotou hudebního divadla bezúspěšně mnoho let prosazujeme: politické správě divadel je třeba postavit „nárazníky“ v podobě správních rad, a s řediteli (uměleckými šéfy) je třeba uzavírat řádné smlouvy na dobu určitou, které nelze po libosti těch či oněch libovolně končit nebo prodlužovat. Jestli se ministru Štěpánkovi vyčítá, že náhle odvolal Dvořáka, proč se nekřičelo, když ministr Dostál v tichosti Dvořákovi jmenování prodloužil do roku 2010? Který faul byl záludnější? Postup obou ministrů přitom odpovídal současné legislativě, proto s Jednotou hudebního divadla voláme po změně pravidel, kdežto Vladimír Just plamenně hájí obecné principy.

Otázku, zda Národní divadlo má být tradicionalistické, nebo experimentální, proto považuji za ryzí scholastiku: má být na současné, nejlépe mezinárodní úrovni. Ať už si ministr či kdokoli jiný myslí cokoli, měli bychom usilovat o to, jak do Národního divadla přivést nejlepší z nejlepších a ve vymezené době jim přenechat starost o to, zda budou experimentální, či tradiční. Obé se může v umění dělat dobře i špatně. Že by takové osobnosti vedly Národní divadlo k šaldovské představě šosáckého tradicionalismu, myslím, nehrozí.

Josef Herman

Autor pracuje na katedře divadelní vědy FF UK.

Dojdou-li argumenty, nemluví se k věci, ale k oponentovi (ad personam). Herman, zdá se, jiný způsob polemiky nezná. Já jsem vyšel z výroku ministra o nevhodnosti experimentu, a to v činohře ND. Herman se pustil do mne, že jako naši politikové, nic nevím, jako o „už o tolika věcech“, o opeře (o ní v mé úvaze nic není). Namísto toho prý následuji Nekvasila a Plachého (opět žádná zmínka – že by nějaký komplex?). A Šalda by prý nepodepsal Dvořákovi a Nekvasilovi zahraniční džob. Dále Herman, týmž slovníkem jako kolegové v předlistopadovém Rudém právu, varuje před „hračičkařením za státní peníze“. Tento způsob polemiky zdá se mi poněkud nešťastným. Nadále soudím, že odvolání šéfa ND – jeho způsob, zdůvodnění, servis, jejž ministrovi servilně poskytují někteří kritikové – je čin trapný. Zvláště opírá-li se o odpor k experimentu. Když už se s Hermanem neshodnu na hodnocení úrovně opery ND, jsem rád, že se shodneme aspoň na nepřípustnosti zasahování politiků do umění a nutnosti „nárazníkových“ rad, vybavených příslušnými kompetencemi.

Vladimír Just