Mít počítač a lak na nehty
Rok po smrti knihovníka, editora memoárových publikací a autora řady knížek hloubavých dětských textů Ivo Markvarta (1956–2005) byla v Lounech představena jeho poslední práce.

Rok po smrti knihovníka, editora memoárových publikací a autora řady knížek hloubavých dětských textů Ivo Markvarta (1956–2005) byla v Lounech představena jeho poslední práce. Jako obvykle v netradičním formátu, plná dětských výpovědí, kreseb a vážných poselství.


V dětech je jediná naděje
Knižní soubory dětských textů, které vznikaly při stovkách školních hodin rozmarných přednášek věnovaných literatuře a četbě, začal Markvart sestavovat počátkem 90. let. „Stále se přesvědčuji, že v dětech je jediná naděje. Jsou nejméně postiženy pustotou uplynulého půlstoletí. Přicházejí na svět čisté, dychtivé,“ napsal v létě 1991. Dlouhá léta postupoval stejně: přišel do třídy, chvíli si s dětmi hrál, pak rozdal papíry, zadal téma nebo položil dvě tři otázky a školáci psali a kreslili.
Hned první knižně vydané texty Kouzelné příběhy na dobrou noc (1996) čtenáře ohromily a Alexandr Kliment zařadil v časopisu Týden jejich dvě jedenáctileté autorky mezi klasiky. Následující soubor drobných příběhů Brzy jazyk neomrzí (1997) představil děti jako bytosti s výbušnou imaginací. Pak přišlo sarkastické Můůůůůzeum dětských múz (1997). „Zážitky z muzea nemám žádné, protože se tam nikdy nic nestalo,“ napsal do knížky jeden ze školáků; podobných vzkazů tam byly stovky: Muzea se nám nelíbí, nesmíme v nich na nic sahat, nic se tam nehýbe, průvodci jsou nudní, expozice…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu