0:00
0:00
Scéna29. 10. 20063 minuty

Mimochodem

Strach posiluje pozornost i paměť. Dodnes si z dětství pamatuji některé stezky odvahy, jež jsem byl nucen absolvovat na různých letních táborech. Vedly obvykle ke hřbitovu, pokud byl nějaký v dosahu, a vychovatelé nám předtím dlouze vyprávěli o strašidlech.

Astronaut
Autor fotografie: Pavel Reisenauer Autor: Respekt

Strach posiluje pozornost i paměť. Dodnes si z dětství pamatuji některé stezky odvahy, jež jsem byl nucen absolvovat na různých letních táborech. Vedly obvykle ke hřbitovu, pokud byl nějaký v dosahu, a vychovatelé nám předtím dlouze vyprávěli o strašidlech. Kdo za života druhým ubližoval, prý ani po smrti nenalezne klid, ale musí každou noc chtě nechtě z hrobu, aby ve zpola zetlelém rubáši číhal na pocestné. Tohle nám říkali, aby nás předběžně postrašili, ačkoli jsme vyrůstali v nejpokrokovějším společenském řádu, jenž s tmářskými pověrami rázně zúčtoval. Když jsem se nocí plížil ke hřbitovní zdi, nebál jsem se ani tak duchů – škola mne vycepovala, abych na ně nevěřil –, ale spíš toho, jak strašně se leknu, až na mne odněkud bafne ukrytý pedagog. Táboroví vedoucí to dělali moc rádi. Strašení na stezkách odvahy jim přinášelo určitě mnohem větší potěšení než dětem.

Nejpokrokovější společenský řád sice časem zestárl, až se nakonec s ostudou zhroutil, plody jeho výchovy však nadále dozrávají. Co se týče strašidel, prokazují dnešní výtržníci nevšední odvahu. Vyrazit si v noci na hřbitov kácet pomníky patří leckde k oblíbeným kratochvílím. A pozadu nezůstávají ani zahrádkáři. Přicházejí s nářadíčkem v patách za pozůstalými, aby si z rovů vyrýpali čerstvé sazenice k zušlechtění vlastních zahrádek. Před blížícím se Svátkem zesnulých musela policie v místech posledního odpočinku posílit ostrahu, jinak by tu přičinliví nenechavci rozkradli svíčky, věnce a veškerý další funerální fundus. Mrtvý prd ví, říká se v Čechách žertovně.

K stáří už nejsem zdaleka tak pokrokový jako zamlada. Dokonce bych na strašidla docela rád věřil. Představuji si, jak by to bylo pěkné, kdyby se z kytice kradených chryzantém na zlodějově nočním stolku vynořila o půlnoci kostnatá hnáta a probudila spáče mocným pohlavkem. Uloupená svíce by se zase mohla přízračně proměnit v umrlcova ústa, jež by pobertu žhavě zlíbala. Podobných hororů si dokážu vysnít bezpočet, vím ovšem, jak jsou zpozdilé. Obeznámenost s vědami nám vzala naději, že každá nepravost bude dřív nebo později potrestána – duchové zemřelých neexistují a živí na to zjevně nestačí.

Doba, která brala vážně záhrobní přízraky, musela být zvláštní. Zkusme dát svým běžným současníkům na vybranou, zda si chtějí řádným životem vysloužit poklidné spočinutí v hrobě, nebo se raději oddávat neplechám, kvůli nimž tu pak budou za trest navěky strašit. Jak je znám, valná většina by si zvolila tu druhou možnost. Dokud jsme tady, je třeba urvat si co nejvíc zážitků! Jaképak spočinutí! Producírovat se ve zpola zetlelém rubáši kolem hřbitova a sem tam někoho jen tak z plezíru k smrti vylekat, to přece musí být skvělé povyražení!

Přestože strašidla vymizela, strachu neubylo. Spíš naopak. Snad je to i tím, že o dušičkách vzpomínáme jen na běžné smrtelníky, mlčenlivé zesnulé. Diskriminujeme tím všechny svaté, jejichž svátek církev ctí o den dřív. A přitom právě oni mají výsadu, že se mohou za ubohé lidstvo maličko přimluvit.

↓ INZERCE

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].