Husák z muzea revolučních tradic

Opuštěný kulturák, skanzen socialistické kultury. Dokonale autentické prostředí, kde vše získá své výrazné inventární číslo, narušuje jen hromada zelených jablek. Ze sklepa, podobného tomu, ve kterém se skrýval po potlačení Slovenského národního povstání, vystupuje mladý Gustáv Husák, vlastně hned dvě jeho divadelní vtělení – Ján Gallovič a Marián Prevendarčík, aby divákům převyprávěli jeho život. V druhé části představení Dr. Gustáv Husák: vězeň prezidentů, prezident vězňů, které mělo minulý týden premiéru v bratislavském Divadle Aréna, si Emil Horváth v roli stárnoucího Husáka vystačí na scéně sám.

Kdo byl větší padouch

Předcházejí inscenace Tiso o prezidentovi Slovenského štátu v podání Mariána Labudy se Divadlu Aréna vyplatila. Vynesla mu vítězství v loňské anketě kritiků Dosky, pozvání na zahraniční festivaly a vyprodaná představení. Totéž se dá zřejmě očekávat i u novinky, ačkoli hra možná nenabízí tolik styčných ploch s morálními otázkami současnosti. A že jich přitom je.

Když před rokem Česká televize připravila soutěž Největší Čech, Husák skončil v antianketě Největší padouch „až“ na desátém místě. Předběhli ho nejen Klement Gottwald, ale i Václav Klaus a Vladimír Železný. I v internetové diskusi, která se na serveru www.sme.sk rozpoutala k článku o inscenaci Divadla Aréna, padl názor, že „80 procent dnešních politiků by v jeho funkci dopadlo při svých povahách a charakterech o mnoho hůř“. Po premiéře hry se ke standing ovations v sále postavili i někteří slovenští politici a mediální experti. Tleskali z úcty k protagonistům, projektu či Husákovi? Jisté je, že jejich současný morální kredit by si též zasloužil podrobnou analýzu. Jemným paradoxem představení je i fakt, že iniciátor projektu, současný ředitel Divadla Aréna Juraj Kukura, byl až do své emigrace v roce 1984 prominentním hercem právě Husákova „normalizačního“ režimu.

Byl Gustáv Husák naivním levicovým intelektuálem, zručným politickým manipulátorem, umírněným diktátorem, nebo zcela bezzásadovým člověkem? Hra Viliama Klimáčka nám na to neodpovídá. Přísně vzato, Husák v ní není dramatickou postavou. Tedy ne postavou, která o něčem rozhoduje a může změnit běh vlastních dějin. Klimáček přišel jen s rekapitulací, s lineárně převyprávěným životopisným příběhem, byť interpretovaným s jistou dávkou autorské licence. Husák je ve hře ve vleku okolních událostí, nikoli jejich hlavním aktérem, či dokonce iniciátorem, který by váhal, zda činí dobro, nebo zlo. Klimáček drobně zdůrazňuje jeho vklad při vzniku federace a dává nám na zváženou jeho roli při nekrvavých řešeních našich historických zlomů. Když ale dojde na závěr, tvrdí, že tomuhle slabému muži během listopadových událostí nic jiného než odstoupit ani nezbývalo. Tedy ani padouch, ani hrdina.

Vosková figurína

Na Slovensku jsou nejpopulárnějšími obětmi nejrůznějších životopisných her štúrovci. Na jejich příkladu je vidět, že nám často nestačí ani sto padesát let od interpretovaných událostí, abychom se na ně nedívali zrakem rozostřeným iluzemi. Tohle většinou nebývá Klimáčkův problém, styl jeho divadla GUnaGU je známý důsledně odlehčeným přístupem. Jenže nynější počin režiséra Martina Čičváka není typicky klimáčkovský, není to divadelní komiks, groteska ani politický kabaret. Je to pokus o seriózní dějepisný portrét, který by nám ve sto minutách ukázal Husákův osud, který se patnáct let po jeho smrti pomalu přesouvá do roviny bájí a mýtů.

Možná je těch patnáct let až příliš málo na to, abychom se dokázali na Gustáva Husáka dívat s odstupem. Nejde ani tak o to, že divákům mohla Klimáčkova hra přinést daleko víc faktů. Od toho jsou tu spíš filmové dokumenty. Inscenace ale každopádně mohla přijít s osobnějším pohledem na vnitřní dilemata politika, který v Československu vládl dlouhých dvacet let, hlubší ponor do psychiky člověka, který navenek neprojevoval téměř žádné emoce. Emil Horváth v závěru hry vytvořil poměrně autentický portrét osamělého a zlomeného muže, jenž už i sám sobě dokáže přiznat, že ztrácí jakoukoli roli v dějinném soukolí. Jinak ale tenhle divadelní Husák bohužel zůstává jen jakousi voskovou figurínou z muzea revolučních tradic.

Autorka je redaktorkou deníku SME.

Co vás napadne, když se řekne Gustáv Husák? Debata na www.respekt.cz.