Připravte se k transportu

Minulost, která nechce minout. Dvacet let stará slova německého historika Ernsta Nolteho výstižně charakterizují i černé okamžiky tureckých dějin; masakr Arménů v osmanské říši, první z velkých zvěrstev 20. století. Nová vlna zájmu o tehdejší události se ve světě zvedla poté, co letošní Nobelovu cenu za literaturu získal turecký spisovatel Orhan Pamuk.

Večer 24. dubna 1915 zatýká policie v Cařihradu 235 příslušníků zdejší arménské elity – politiků, bankéřů, intelektuálů, novinářů. Jsou nacpáni do vojenských vozidel, zmláceni, nazítří vyvezeni za město a skoro všichni zabiti. Tento den si Arméni na celém světě připomínají jako počátek genocidy. Během následujícího roku je i podle těch nejstřízlivějších odhadů 200 tisíc Arménů postříleno, 400 tisíc zahyne na pochodech smrti, další v koncentračních táborech, na nemoci a další útrapy.

Pamuk byl v Turecku obviněn ze zločinu „proti turecké identitě, turecké armádě a Turecku jako celku“. Důvod? Odvážil se nahlas říci, že násilnou smrtí zemřel milion Arménů. Přesná číslo nikdo nezná, Pamuk ale jen zopakoval údaj, o němž běžně hovoří historici. Sami Arméni uvádějí číslo ještě o půl milionu vyšší.

Historická dokumentace toho, co se tehdy skutečně stalo, není zdaleka úplná. Přesto se pokusme shrnout hlavní události a kontext, v němž se odehrály. Umožní nám to lépe se orientovat v současných diskusích a sporech, jež probíhají mimo…