Nový záchvat nacionalismu

Na Slovensku přestalo platit jedno významné paradigma, které od začátku devadesátých let udržovalo společnost v naději na dlouhodobý vnitřní mír. Politická reprezentace maďarské menšiny se totiž mohla v obraně práv pro minority vždycky alespoň formálně opřít o některé slovenské partnery.

To už neplatí. Béla Bugár a jeho SMK zůstali osamoceni, protože slovenští politici, koaliční i opoziční, začali s nacionalistou Jánem Slotou soupeřit o to, kdo je lepší slovenský vlastenec. A protože na Slovensku v souboji mezi vlastencem a nacionalistou vždy vítězí ten druhý, je jen otázkou času, kdy se nacionalisty stanou všichni a nacionalismem onemocní i samotná společnost, která se z jeho těžkého záchvatu dostala až koncem devadesátých let.

Tentokrát však nejde o iracionální postkomunistickou touhu po identitě, tak typickou pro mnohé státy včetně balkánských po roce 1989. Tentokrát bude slovenský nacionalismus důsledkem cynického populismu slovenských politiků, ty opoziční nevyjímaje.

Maďarská menšina se cítí na Slovensku osaměle už z principu menšinového bytí, ale dnes má k takovému pocitu i pádné důvody. Poprvé od listopadu 1989 se nenajde žádný ze slovenských politiků, který by veřejně projevil alespoň trochu pochopení pro situaci, v níž se SMK a s ní celá maďarská menšina po nástupu vlády Roberta Fica, Jána Sloty a Vladimíra Mečiara ocitla.

Nejen samotná vláda, ale i dvě opoziční strany – bývalí vládní partneři SMK-SDKÚ Mikuláše Dzurindy a KDH Pavla Hrušovského – nadbíhají slovenským voličům a mluví o obhajobě národních zájmů, za jejichž ohrožení nepřímo považují SMK a přímo Budapešť. Je to nejen cynické, ale především hloupé a nebezpečné.

Bugár na Mars

Na to, aby z doutnající historické averze Slováků vůči Maďarům opět vyšlehly plameny, stačí málo. Nacionalisty, jichž je v každém národě dost, nebylo posledních osm let moc slyšet, ale hned po vzniku triumvirátu Fico, Slota, Mečiar ucítili svou šanci a probrali se k životu. Okamžitě reagovalo beztak traumaticky rozdělené Maďarsko, jehož politikové spěchali vykřiknout hrůzou nad osudem svých krajanů v té nebezpečné zemi jménem Slovensko. Už to samo by stačilo, aby se člověku zrychlil tep.

Ale následovaly ostudné výroky Jána Sloty, jak závidí Čechům, že se zbavili Němců, anebo že Bugára by nejraději poslal na Mars bez zpáteční jízdenky.

Potom přišla aféra s údajně napadenou maďarskou dívkou Hedvigou, na jejíž obranu se postavila SMK a nadšení všech slovenských politiků z úspěchu policie, která prý nezvratně dokázala, že maďarská dívka si napadení vymyslela. Následovaly věty Roberta Fica, že jeho stranu Směr trestají evropští socialisté ne kvůli Slotovi, ale za to, že nevzal SMK do vlády. Všechno to jsou hořlavá slova přikládaná jako polena do ohně. Je jen otázkou času, kdy vzplanou.

V takové situaci by člověk očekával, že se najdou aspoň nějací slovenští politici, kteří pozvednou svůj hlas na obranu maďarské menšiny a její reprezentace a dají tak společnosti signál, že Maďaři jsou slovenští občané jako všichni ostatní. Nestalo se. Proti nové hrozbě nacionalismu sice protestovaly stovky slovenských intelektuálů a umělců, ale žádní významní politici mezi nimi nebyli.

Naopak. Dzurinda a poslanci jeho SDKÚ se odmítli připojit k deklaraci proti extremismu, kterou slovenský parlament přijímal jako reakci na rostoucí slovensko-maďarské napětí. Šlo sice pouze o formální gesto, ale lepší než žádné. Argument? Prý taková deklarace jen zbytečně přitahuje pozornost Evropy a fakticky potvrzuje, že Slovensko má nějaký problém.

Ještě jasněji to řekl prominentní politik KDH a bývalý ministr spravedlnosti Daniel Lipšic. V nedávné televizní diskusi se Slotou, který se v jednom prohlášení formálně distancoval od extremismu, se mu Lipšic vysmíval, že je slaboch a že zrazuje svůj politický program. Divákům slíbil, že KDH bude lépe než SNS bránit zájmy Slovenska proti maďarskému lobbingu v Evropě. Jak? Slovenským lobbingem v Bruselu.

Až se probudí zvíře

Takové postoje bývalých partnerů SMK jsou na Slovensku něčím zcela novým. V 90. letech, když byla maďarská menšina utlačována tehdejší vládou v čele s Vladimírem Mečiarem, slovenská opozice bránila menšinu stejným jazykem jako své vlastní voliče – jazykem deklarace lidských práv, která platí pro všechny. Jenže tehdy ještě Slovensko nebylo v Evropské unii ani v NATO a slovenští politikové si uvědomovali, že obrana maďarské menšiny je pro zahraničí tou nejlepší vizitkou jejich demokratické orientace.

Dnes už tuto vizitku ani Dzurinda, ani Lipšic a další nepotřebují. Slovensko už v Unii a v NATO je a navíc – Evropa si Dzurindu oblíbila pro jeho ekonomické reformy a zůstane pro ni nadlouho zárukou demokratických hodnot.

Znamená to, že slovenští demokratičtí politici své pochopení pro maďarskou menšinu po celou tu dobu jen účelově před Evropou hráli a že teď ukázali svou pravou tvář? Možná. Provinční jsou na to dost a jen málokterý slovenský politik netrpí byť jen mírnou formou nacionalismu. Ale je také možné, že osm let vládnutí z nich udělalo cyniky, jakými předtím nebyli.

Cynické ponižování

Ano, slovenští politici mohou s ledovým klidem cynicky ponižovat SMK, protože vědí, že když budou tuto stranu potřebovat do počtu při sestavování nějaké vlády, ona půjde. Ukázalo se to hned po volbách, když SMK předběžně souhlasila s alternativou, že zasedne ve vládě s Ficovým Směrem a Mečiarovým HZDS. Z toho pro všechny slovenské politiky plyne, že s SMK je možno vždycky počítat.

Cynismus a z něho plynoucí populismus je mor dnešní střední Evropy. Vytrácí se z ní jakýkoli mravní či alespoň racionální rozměr politiky. Pro Slovensko to je ale nebezpečné zvláště proto, že je to v našem okolí jediná země s významnou národnostní menšinou. Nacionalismus je v takové zemi v nejlepším případě jen spící zvíře, které čeká na populisty, až ho probudí.

Proto je iracionální a nebezpečné vytlačovat na okraj politického a společenského života maďarskou menšinu a posilovat její pocit osamělosti a ponížení. Je potom jen otázkou času, kdy zesílí svůj hlas maďarští nacionalisté. Pak už bude pozdě se ptát, kdo to všechno začal a kam zmizel ten vnitřní mír, který vypadal tak nadějně.

Autor je šéfredaktorem deníku SME.