Mimochodem

Christophe je novinář z týdeníku Le Point. Sedíme spolu v jedné pařížské kavárně. Za velkými okny rušný bulvár a hebce medové světlo zapadajícího podzimního slunce.

„Nakonec o tom všem napsal knížku, která právě vychází v nakladatelství Albin Michel,“ dopoví Christophe příběh své poslední reportáže a pokrčí rameny. „A není to pro něj nebezpečné?“ „Pokud to bude bestseller, tak asi jo. Bude mít finanční zdroj a o všechno přijde,“ odpoví a významně zvedne obočí. „Počkej tady, ukážu ti ji,“ řekne a zamíří do redakce na protější straně ulice.

V nastalém tichu pozoruji tváře chodců za okny. Víceméně každý z nich by mohl být Thierry, napadne mě a znovu uslyším Christopha, jak vypráví: „Je to takový hubený brýlatý čtyřicátník s vrabčím hnízdem na hlavě. Něco jako Harry Potter po třiceti letech. Žije sám ve městě Roanne u Loiry v hezky zařízeném bytě. Má televizi, hudební věž, počítač, mobil a v garáži alfu romeo. Jmenuje se Thierry a drží ojedinělý francouzský rekord – i když, kdoví? Naposled pracoval před 24 lety a aniž by něco zdědil či vyhrál, daří se mu dobře. Po celou dobu ho totiž štědře živí náš sociální systém, byť je zdravý jak řepa. Je to zkrátka neuvěřitelná, ale naprosto legální situace, kterou docílil znalostí patřičných zákonů. Taky má jeden pokoj zaplněný pouze zákoníky, předpisy a odbornými časopisy. Naposled pracoval v…