Jeden den v životě

Jsou dvě ráno, do pravidelného zvuku vrtule zavěšené v stropu jen sem tam zazní vyrušený pták, cikády už dávno utichly, po těle mi stékají krůpěje potu, dám si sprchu, v noci snad už poslední. O čtyři hodiny později se do vzdálených zvuků modliteb ozve docela blizoučko klakson náklaďáku TATA. Po střeše se honí opice a od sousedů je slyšet pravidelné ranní zametání dvorku. Odhrnu moskytiéru, na verandě v ranním svítaní zaliju kytky a při čaji pak prolítávám různé národní zpravodajské servery (žeru iranian.com). Pak zprávy z domova, proboha, co jsme to zas dopustili, a přepnu na maily. Řidič Nihal přijíždí před osmou. Sbalím pásmo, výkresy, naleju zbylý čaj do plastové lahve a nasedám do bílého vanu. Zelená džungle nalevo, moře napravo, po půlhodině dorážím do Araheny, vesnice ležící 15 kilometrů na východ od mého bytu v Devinuwara na nejjižnějším cípu Srí Lanky. V Araheně velmi brzy po tsunami „získal“ stavební parcelu Člověk v ohrožení – slovenská podoba našeho Člověka v tísni. Za asistence místního architekta Lalita jsme zde vyprojektovali 45 obytných domů, komunitní centrum a obchůdek. Vše jde víceméně hladce, tedy srílansky, vlastně pomalu, ale co jiného se v zemi s největším počtem svátků dá čekat. Většinou se na svátek připravují už den dopředu, v případě nového roku to je týden, pak týden slavení a pak se týden jezdí po širokém příbuzenstvu, takže měsíční „skluz“ se dá hodnotit jako úspěch. Zdravím se s dělníky, kteří glosují můj nový…