Dopisy

Ani matky nemají zábrany

V rozhovoru Naše společnost je k matkám tvrdá (Respekt č. 42/06) se neobjevil jeden aspekt, na nějž bych rád upozornil. Rodiče jsou dnes starší než dřív a jsou zvyklí chodit za kulturou nebo pěstovat adrenalinové sporty. To si nechtějí nechat ujít, ani když mají dítě, a tak vláčí batolata a drobné děti na své akce.

Kdybych na koncertě vykřikoval na celý sál či kostel neartikulované zvuky já, tak mě vyvedou, když takto ruší roztomilé děťátko, tak je – no, roztomilé.

Společnost je možná, jak píšete, k matkám tvrdá, ale ony také nemusí mít zábrany – a společnost zatím nemá zažité normy reagování. Dospělého bychom z koncertu vyhodili, ale co s hloupou maminou, abychom jako pořadatelé nebyli druhý den na pranýři? Nejsou ti puberťáci v džínách, co se nahlas baví na koncertech vážné hudby, produktem právě takové (ne)výchovy?

Podobné pocity mám, když vidím malinké děti v sedačce někde na Kriváni. Do přírody s velmi malými dětmi samozřejmě ano, ale nedá se nic dělat, je jim lépe někde na paloučku, než když jsou takto smýkány sobectvím rodičů.

Bohužel na podobné pravdy nepřijdou rodiče sami a musí je někdo poučit v poradně.

Anton Markoš, Praha

Dříve kritizováno, dnes normální?

K článku Vaše městečko vás sleduje (Respekt č. 42/06): Nedávno jsme mohli v jednom televizním dokumentu zavzpomínat, jak se v 80. letech žilo Václavu Havlovi. Estébáci seděli před jeho bytem, sledovali ho při jízdě autem, zřídili si pozorovací stanoviště u jeho chalupy, doprovázeli ho při venčení psa, občas si přisedli i k večeři. Dnes se na nás chystá totéž, přičemž jediný rozdíl je v tom, že zatímco tehdy bylo sledování prováděno konkrétními viditelnými osobami a byly o tom pořizovány tajné písemné zprávy, dnes nás sleduje kdosi anonymní někde u monitoru a nahrané video zveřejňuje na internetu. V 80. letech byly takové aktivity považovány za nehorázné šmírování, o 20 let později jsou naopak hodnoceny jako prospěšné bezpečnostní opatření. Přitom jde v principu o tutéž činnost.

Sledování může určitým způsobem napomoci bezpečnosti a pořádku. Pokud se někdo bojí o svůj obchůdek, dům nebo banku, nechť si na příslušné místo kameru nainstaluje a „svůj majetek“ sleduje. Něco jiného je ovšem plošné sledování státními nebo obecními institucemi, které by mělo podléhat velmi přísné regulaci a kontrole při maximálním respektování práva na soukromí a řádné ochraně proti jakékoli formě zneužívání. A ne že o rozmístění kamer a nakládání s nahrávkami bude rozhodovat místní úředník nebo strážník.

To už bychom mohli pro zvýšení své bezpečnosti zavést také odposlouchávání a nahrávání veškerých telefonních hovorů. Nemáme přece co skrývat, ne?

Milan Zamazal

Nejde o ústavu, ale o osobu prezidenta

K článku Proč je třeba změnit ústavu (Respekt č. 41/06): Domnívám se, že současná situace je „zhmotněním“ obecného tvrzení, že naší společnosti a politice chybí ideály a kulturnost. Pokud bychom neměli prezidenta Klause, který respektuje jen sám sebe, nemá úctu k demokratickým institucím a nestydí se zákon i ústavu „natahovat“ a využívat jejich skulin, pokud bychom měli prezidenta, jaký má být, který ctí řád a mravnost a respektuje zákon v jeho dikci i v jeho duchu, politická situace by se jistě vyřešila i se současnou ústavou. Bohužel nejde jen o to, kdy bude nová vláda. Horší je, že prezident, který je nutně určitým vzorem, svým jednáním přispívá k šíření gangsterských metod v naší politice.

Srovnejte – i kdyby lékaři šlo jen a jen o peníze, stejně musí alespoň předstírat, že mu jde o blaho a uzdravení pacientů. Jiný postoj není společensky přijatelný. Politici už před námi nemusí předstírat nic. Ideály nejsou povinné. Hra „jak urvat moc a peníze“ je společensky naprosto v pořádku. Čí je to vůle? Občanů ČR. Tyto lidi s těmito ideály jsme si zvolili a oni nám zase zvolili prezidenta.

Martin Havrda