Co se děje ve světě

Od třicetidenní války Izraele s Libanonem utekly jen dva měsíce. Přesto už stačili v Haifě, vzdálené pouhých pětadvacet kilometrů od libanonské hranice, uspořádat Mezinárodní filmový festival (7.–14. 10.). Pro Evropana možná těžko pochopitelné, v Izraeli zcela normální. Válka je tu totiž v nějaké podobě běžnou součástí dne. Jak říká izraelský režisér Dan Wolman: „Jsme zvyklí jeden den žít v krytu a druhý den jít do nákupního střediska nebo točit film, jako by se nic nestalo.“ Tento pocit permanentně zažívaného nebezpečí se nicméně v izraelských filmech silně odráží.

Izrael nestojí mimo současné filmové dění, jak jsme v naší „festivalové“ Evropě náchylní předpokládat. Dvě stě filmů ve 12 programových sekcích, několik světových premiér a řada snímků, které se stačily ohřát jen na festivalech v Cannes, Benátkách, San Sebastianu nebo Karlových Varech – taková byla nabídka haifské přehlídky. K lahůdkám patřila promenáda po světovém filmu s názvem Panorama (její součástí byl i Vorlův Skřítek, jediný zástupce české kinematografie) a pak některé konkrétní kusy. Třeba Optimisté Gorana Paskaljeviče, kteří byli zatím k vidění jen na festivalu v Torontu. Nebo Nepříjemná pravda, koláž obrazových dokumentů a přednášek bývalého viceprezidenta USA Al Gora v režii Davise Guggenheima, jež bude tuto středu uvedena na MFF dokumentárních filmů v Jihlavě.

Pozoruhodné jsou z našeho pohledu ale především samotné izraelské filmy. Ty mají své velké specifikum: nejsou nějakou virtuální realitou, ale konkrétním postojem režiséra k životu jeho země. Snímky – většinou dokumentární (Izrael je velmoc dokumentárního filmu, hraných filmů se tu natáčí „jen“ asi 20 ročně, k tomu jsou dispozici tři státní kinematografické fondy plus fond ministerstva zahraničí) – vyprávějí především o různých formách ohrožení Izraelců: okolními arabskými státy, nacismem, ruskou mafií, ilegálními přistěhovalci. Nebo i vlastními lidmi: vítězný izraelský hraný film festivalu, Obscénní gesto Zachiho Grada, popisuje pronásledování židovské rodiny, která při couvání narazí do auta válečného hrdiny a příslušníka tajné služby s dalekosáhlými politickými kontakty.

Izraelští režiséři se ve svých dílech často vracejí k jomkipurové válce z roku 1973, o šest let starší šestidenní válce i k válce za nezávislost, která stála u samého počátku státu. Například dokument Galilejská nevěsta pátrá po okolnostech, za jakých v roce 1948 přišla o život arabská rodina v obci Tarshikha. Film je postaven na výpovědích dnes šestasedmdesátileté Fatmy Hawari, která tehdy bombardování na severu země přežila a na festivalu proplakala celý film.

Ani v izraelských filmech válka ještě neskončila, nedošlo tu k žádnému smíření a odpuštění. A pravděpodobně se to ani brzy nezmění. Obavy obyvatel země nyní ještě zesílily po nukleárních pokusech Severní Koreje a domněnkách izraelských politiků, že KLDR své know-how co nejdřív prodá Íránu. Za takové situace nemá láska v tamní kinematografii prostor.

Autor je filmový publicista.