Ve hvězdách

Úspěšně si hrát na něco, co nejsem. Využít k tomu společenské klima a jeho atributy. Právě ty mi dodají věrohodnost, vážnost, autoritu, ba i hmotné statky. Takhle nějak uvažoval u nás známý Lukáš Kohout, když jako falešný asistent ministra zahraničí Kavana cestoval po světě za peníze daňových poplatníků, později pak samozvaně vystupoval jako mluvčí CzechTeku. Vysloužil si mediální přídomek český hejtman z Kopníku, nicméně člověk by si pomyslel, že takové jednání je archetypální, prastaré a jeho kořeny historicky nedohledatelné. Zdaleka ne úplně. Vždyť od proslulého kousku, který dal tomuto typu hochštaplerů jméno, uplynulo teprve sto let. Od 16. října 1906 už není nejvýstižnějším symbolem prušáctví ani vítězná válka (sám Bedřich II. Veliký neproslul jako brutální vítěz, nýbrž jako vojevůdce, který dokázal pohyblivostí z minima vytěžit maximum a ve spojenectví s Anglií odolal prakticky celé spojené Evropě), ani „železný kancléř“ Bismarck (bystrý otec sociálního státu), ale radnice berlínského předměstí Köpenick (Kopník).

Friedrich Wilhelm Voigt se narodil roku 1849 ve východopruském Tilsitu (dnešní Sovětsk v ruské Kaliningradské oblasti). U otce se vyučil obuvníkem, ale odmala byl znám jako zloděj a ve 14 letech byl poprvé odsouzen za krádež. Po svém posledním propuštění v roce 1906 se přestěhoval do Wismaru, a když mu byl zakázán pobyt v Meklenbursku-Zvěřínsku, přesídlil za svou sestrou do Berlína. V srpnu byl vykázán i z pruské metropole, ale na příkaz nedbal. V různých vetešnictvích si po částech opatřil uniformu pruského hejtmana, 16. října si ji oblékl a vešel do kasáren na Seestraße. Zavelel přítomnému mužstvu a to ho beze stopy pochyb následovalo na radnici v Köpenicku. Tam opět na příkaz „hejtmana“ poslušně zatklo starostu a zabavilo městskou pokladnu se čtyřmi tisíci marek. Svým „podřízeným“ pak Voigt rozkázal, aby setrvali na místě ještě půl hodiny, a sám se dráhou dostal do Berlína, kde si v konfekci koupil civilní oděv a zmizel. Zatčen byl až po deseti dnech, odsouzen na čtyři roky, ale již v srpnu 1908 ho císař Vilém II. omilostnil. „Ať to jednou někdo napodobí,“ smál se prý, když se o případu dozvěděl.

Pěkný kousek, dalo by se říci, frajerský. Však také Voigt, od roku 1910 až do své smrti v lednu 1922 lucemburský občan, z něho žil. Již jako hejtman z Kopníku vystupoval v cirkusech, jezdil do USA, Kanady, Francie, jeho vosková podobizna se ocitla u Madame Tussaudové, existuje stejnojmenná divadelní hra i film, stejnojmennou píseň zpíval Jaroslav Štercl. A nejen to. Jeho hrob v Lucemburku mají již třicet let v péči europoslanci a od roku 1996 stojí na schodech radnice v Köpenicku bronzová socha „hejtmana“ Voigta. Jen málokteří viděli ve Voigtově kousku skutečnou výstrahu před pruským militarismem: To opravdu může „voják“ bez jakéhokoli dokladu vyřadit civilní moc?