Putinovi k narozeninám

Nikdy jsem nepoznal Annu Politkovskou osobně, ač jsme studovali tutéž fakultu žurnalistiky na téže Moskevské státní univerzitě. Jenže absolvovala o osm let dříve. Měli jsme ovšem dost společných známých, a loni jsem se dokonce na radu jednoho z nich na Politkovskou obrátil – nabídl jsem dopisování z Česka pro „její“ deník Novaja gazeta. Nakonec to nijak nedopadlo, Anna Stěpanovna se mi omluvila, a pak už jsme spolu nekomunikovali. Teď už to změnit nepůjde: 7. října, právě když ruský vládce Putin slavil 54. narozeniny, byla novinářka zákeřně zastřelena neznámým vrahem ve výtahu domu, kde bydlela.

Pro „černé“, nebo pro národ

Její tragická smrt otřásá základy Putinovy říše, ač se na první pohled zdá, že většina ze 145 milionů Rusů má jiné problémy. Je jaksi přesvědčena, že v Rusku denně umírá násilnou smrtí ke stovce lidí a nikdo z toho nedělá tragédii federálního rázu. Jenže když byl v roce 1995 zavražděn populární novinář a čerstvý šéf veřejnoprávní televize Vladislav Lisťjev, země držela státní smutek a prezident Jelcin na pohřbu oficiálně slíbil, že vrazi budou dopadeni a potrestáni. To se sice dodnes nestalo, příznačné však je, že nynější vraždu Putin odsoudil až po několika dnech, a to v Německu. Musel to udělat, neboť smrt Politkovské znamená ránu pro beztak špatný obraz jeho osobně i celého Ruska. Veřejnost si toho ale skoro nevšimla, čímž vraždu známé novinářky de facto přirovnala ke smrti opilce v hospodské rvačce. Očekávalo se, že z jejího pohřbu bude mnohatisícový mítink, ale rozloučit se s Annou Stěpanovnou nakonec přišly jen asi dva tisíce skalních příznivců – z vysoce postavených osob pouze ombudsman Vladimir Lukin.

Většina to pod vlivem státní propagandy bere prostě: pokud Politkovská měla odvahu plést se do nebezpečných témat, pokud otevřeně kritizovala státní moc, s rizikem fyzické likvidace musela počítat. Tečka. K tomu se přidává i vlna obecné nenávisti k jejím článkům proti válce v Čečensku a na ochranu lidských práv především na severu Kavkazu. Lidé jsou přesvědčeni, že výhradně bránila zájmy Čečenů „a dalších černých“ na úkor Rusů a dělala to za „americké peníze“ (jen formou západních cen a grantů prý získala nejméně 300 tisíc dolarů). Ti, kdo Politkovskou považují za „národní svědomí“ (Lukinův výraz na pohřbu), jsou ve výrazné menšině. Tyto protikladné postoje vyjadřují hloubku propasti, která nesmiřitelně rozděluje ruskou společnost.

Kdo objednal vraždu? Předně se mluví o promoskevském čečenském premiérovi Ramzanu Kadyrovovi, jehož osobně Politkovská otevřeně vinila z únosů, vražd a mučení lidí. V rádiu prozradila, že právě na základě jejího tvrzení bylo proti Kadyrovovi zahájeno trestní stíhání. „Články Politkovské mi nevadily, naopak pomáhaly, a tak jsem neměl důvod ji pronásledovat. Nikdy bych se nesnížil k tomu, abych bojoval proti ženě, nemluvě o vraždě,“ namítá Kadyrov. Jenže celý svět se domnívá, že ruská moc a Kadyrov jako její součást se zbavili nepohodlné novinářky. Ač byla Politkovská statečnou žurnalistkou, v poslední době – během práce na velké investigativní reportáži, zřejmě z Čečenska – se kolegům v redakci svěřovala, že má velký strach.

„Celý svět“ ale není úplně celý. Michail Gorbačov (mimochodem akcionář Nové gazety) na rusko-

 -německém fóru v Drážďanech sice atentát odsoudil, ale zároveň se zastal Kadyrova: „Vražda Politkovské míří proti prezidentovi Ruska a proti Čečensku. Vedení Čečenska nelze podezírat už proto, že tito lidé mnoho trpěli a zvolili cestu ve prospěch svého národa.“ Příběh Putina a Kadyrova přirovnal k politickému vývoji Šimona Perese a Jásira Arafáta, kteří bojovali proti sobě, ale nakonec se usmířili a dostali za to i Nobelovu cenu míru.

Padají i jména Borise Berezovského a Leonida Něvzlina, oligarchů trestně stíhaných generální prokuraturou a existenčně závislých na tom, aby Západ měl o Rusku co nejhorší mínění jako o zemi, kde se za politické přesvědčení střílí do hlavy. List Izvestija upozorňuje, že mezi věnci na pohřbu byly dva zvláštní – od miliardáře Berezovského a čečenského ministra Achmeda Zakajeva, kteří jsou v londýnském exilu. A stejný zájem může mít i řada obyčejných ruských mafiánů, kteří žádají o azyl po celém světě ve snaze uprchnout před moskevským zatykačem a tvrdí, že Putin je politicky pronásleduje. Všichni včetně ruské policie se shodují jen v tom, že smrt Anny Politkovské byla spojena s její prací.

Najít vraha

Mezi lidmi panuje obava, že vrah nebude potrestán. Pokud je ovšem naživu. Podle některých expertů nebyl profesionálem, neboť zanechal důležité stopy (střílel z atypické pistole, zůstaly po něm otisky prstů), takže „zelenáče“ mohli vzápětí odpravit mnohem zkušenější zabijáci, kteří mají především krýt iniciátora vraždy. Anebo byl naopak skvělým profesionálem (střílel dobře, Politkovskou trefil do hrudi a do hlavy), jenž svými údajnými nerozvážnostmi dává najevo policii, že se jí nebojí.

Vyšetřování osobně kontroluje generální prokurátor Jurij Čajka, pomoc slíbila americká FBI. Jak ale zdůrazňuje Vsevolod Bogdanov, předseda Svazu novinářů Ruska, „za posledních 10 let tu bylo zabito přes 260 žurnalistů a jen v 21 případech byly vraždy objasněny“. I proto spolumajitel Nové gazety a poslanec dumy Alexandr Lebeděv oznámil, že za zprávy vedoucí k pachatelům zaplatí 25 milionů rublů (20 milionů Kč). Vlastní vyšetřování chtějí zahájit i kolegové zavražděné z redakce. Nejsou v tom nováčci – když byl před lety zabit novinář Igor Domnikov, který pracoval pro Novou gazetu, aktivně se zapojili do pátrání a nakonec byli úspěšnější než policie.

Autor je běloruský novinář.