0:00
0:00
Domov14. 10. 20064 minuty

Jeden den v životě

Nevím, co může být zajímavého na jednom všedním dni regionálního novináře, ale v mém případě se nedá moc hovořit o všednosti.

Martin Sklenář
Astronaut

Nevím, co může být zajímavého na jednom všedním dni regionálního novináře, ale v mém případě se nedá moc hovořit o všednosti. Snad nejlépe je možné ho specifikovat jako těžký život dobrodruha, aneb jak se z technika stal žurnalista. Nezávislý redaktor nemá lehký život, to mi věřte. Je jak štvaná zvěř za senzacemi venkova, a navíc musí vše přepisovat zvlášť dle specifických kritérií jednotlivých redakcí. Žiji na jižní Moravě a pracuji pro troje místní noviny.

Takže je ráno, jen díky dětem vstávám v sedm a budím oba školáky. Když je žena náhodou doma a nemám hned zrána domluvené schůzky, přispím si. Dnes ale vstávám, takže umýt, oblíknout a šup do auta. Vysadit jednoho a druhého syna, koupit něco k snědku a hurá do práce.

Nejčastěji pracuji doma, ale zajíždím i do redakcí, a to dle potřeby. Sotva zasednu k počítači s nastartovanými mobily, slyším zvonek. Za dveřmi stojí hysterická ženská, místostarostova švagrová a ječí na mě. Nelíbí se jí, jak jezdím, prý jsem ji tuhle nešetrně objel. Nemám na ni náladu, ta rodina si myslí, že jim to tu patří. Zavírám dveře a vařím si kávu. Konečně začínám něco dělat. Přebírám poštu, mažu spam, do toho pár telefonátů. Odpovídám a rozesílám dotazující e-maily na odpovědná místa podle toho, jak mě informovali se svými náměty lidé. Kolem desáté projedou kolem mého okna hasiči z nedaleké hasičárny. Jako obvykle skáču do auta a jedu za nimi. Tentokrát hoří les kousek odsud. Přijíždím na místo, všude kouř, hasiči a dobrovolníci hasí hořící trávu a křoviny. Z aut děly hasí stromy. Policie kouká, já pobíhám a hledám nejlepší záběry do novin, to půjde určitě na titulek nebo na dvojku, takže fotka musí stát za to.

Po hodině je nejhorší uhašeno, vyzpovídám pár lidiček kolem a jedu pryč. Stahuji fotky a postupně je rozesílám do jednotlivých redakcí. Ještě napíši jednu reportáž stokrát jinak a šupem to odesílám do novin. Na pozdní oběd zhltnu něco z ledničky a k tomu kafe. Neustále chodí pošta, sem tam zazvoní telefon, takže zase sedím u komplu. Před druhou zvedám mobil. Volá mi můj kontakt z dispečinku policie, na silnici smrti je zase havárka. Není výjimkou, že smrtelná, nebo aspoň s vážným zraněním. Ta silnice je lemovaná pomníčky. Je druhá hodina, to začíná provoz, všichni jedou z práce domů nebo nakupovat, někteří jak blázni. Odmítám tam jet, v některých novinách to už ani nechtějí a dívat se na lidské neštěstí a ještě ho fotit – to nemusím. Někdy se tomu ale nevyhnu, to už je ta profese, nelze jen psát „je hezky a nic se nestalo“ a i tragédie patří k životu. Mám osobní zásadu, že k těmto tématům přistupuji citlivě, protože jsou kolem toho vždy vypjaté emoce.

Kolem třetí vyzvedávám kluky. Manželka, se kterou jsme v rozvodovém řízení, přichází domů. Starší syn chce dvě stovky na hru do počítače, mladší si hraje. Dodělám ještě další článek a posílám ho do redakce, abych stihnul uzávěrku. Teď už je relativně klid. Jen zdánlivý, kluci se rvou, je v tom nějaká ptákovina. Musím je srovnat, letíme na ně oba. Zase chvilku klid. Je pět a odcházím na pivo. Tuto mou aktivitu téměř bývalá žena přehlíží a její výraz je nepopsatelný. Upocený sedláček je jí milejší, ale na pivo chodí také. Já na něj nechodím pravidelně, ale dnes si ho zasloužím. „Co je nového, redaktore,“ slyším už od dveří. „Nová Paka, Nové Bránice, Nové Strašecí, je toho spousta nového,“ odpovídám všem. Po chvíli přijíždějí synové, kupuji limonády a zmrzlinu, zase odjíždějí na kolech. Dám si tři piva, k nim dvě cigára a poroučím se k domovu.

Dnes už naposledy usedám k počítači a snažím se napsat další část rozepsané knihy pohádek pro děti, kterou jsem slíbil vydavatelství. Následuje nezbytný večerníček s večeří, hygiena, pak zprávy a po nich usínám u seriálu. Proberu se zhruba za hodinu a ulehám do postele. Zítra snad bude lépe. To nemluvě o víkendech, ty jsou hlavně v létě mnohdy přecpané kulturními a společenskými akcemi. Proto, když to jde, fotím přírodu, chodím na ryby nebo opravuji dům. Je mi 35 a někdy také začínám přemýšlet o smyslu života. Začínají mě čím dál více bavit úvahy a komentáře. Také jsem zjistil, že psaní knížek mě uspokojuje víc, než bych si kdy připustil. Zatím to byly pohádky, pověsti a taky turistický průvodce.

Ne, tento den není typický, každý den je jiný a přesto podobný. Mají totiž jedno společné a to je, že tuto práci mám rád, i když je náročná.

Autor je regionální nezávislý redaktor a publicista.

↓ INZERCE

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].