Dopisy

Co uděláte s těmi dětmi?

Chceme reagovat na článek Lidičky a dětičky v sevření Dobra (Respekt č. 36/06). Humanistické hnutí je mezinárodní společenství lidí, kteří organizují společenské aktivity k dosažení skutečného dodržování lidských práv, spravedlnosti, bojují proti chudobě, diskriminaci, a především proti všem formám násilí. Každý jeho člen či příznivec rozvíjí aktivity v oblastech, které ho nejvíce oslovují. Někteří se věnují Kampani lidské podpory pro Afriku a Indii, další rozvíjejí aktivity proti diskriminaci a k integraci různých kultur, jiní zahájili aktivity v oblasti umění, výchovy, politiky, ekologie… Autor ve svém článku neposkytuje tyto informace, pouze se snaží aktivity humanistů degradovat. Bohužel se ve stejném článku nepíše, že díky našim aktivitám může přes 3500 dětí navštěvovat školu, že jsme v Africe a Indii vybudovali sirotčince, školy, lékařské ordinace, že téměř všechny cesty jsou hrazeny humanisty samotnými, že na aktivitách pracují ze své dobré vůle a že nejrůznější z humanistických projektů jsou financovány českou vládou pro svou serióznost a transparentnost.

Autor článku tvrdí, že je velmi podivné to, že humanisté mohou současně pracovat na politických i rozvojových aktivitách. Neuvědomuje si však zjevný rozpor, když sám píše o politikovi (senátoru Štětinovi) jako o „legendě humanitární pomoci“. Na konci stejného článku zmiňuje katolické organizace a zapomíná, že i ony organizují mnoho projektů v sociální oblasti, jako jsou projekty adopce na dálku, humanitární pomoc apod., a vedle toho jsou přítomni i v politice, například prostřednictvím KDU-ČSL. Nikoho normálního přitom nenapadne, že používají peníze určené na adopci dětí na dálku k politickým aktivitám.

Degradující kampaň v médiích vznikla v okamžiku, kdy někteří humanisté asi před dvěma měsíci stáli u zrodu iniciativy Ne základnám – aktivity bojující proti výstavbě raketové základny USA na území ČR. Je zřejmé, že autor článku s iniciativou Ne základnám nesouhlasí. Namísto vysvětlení důvodů jeho postoje a otevření zajímavé diskuse však degraduje projekt Adopce afrických dětí na dálku.

Díky úsilí lidí v minulosti o demokracii máme dnes svobodu volně psát, ale už chybí svoboda myslet. Těžko uvěřit, že autor opravdu věří tomu, co píše, a přirozeně se nabízí otázka: Od koho dostává pokyny? Bohužel kvůli tomuto článku ukončili někteří adoptivní rodiče podporu svému dítěti v Africe. A tak se ptáme, pane Kovalíku, co uděláme s dětmi, které přišly tento rok o školné a možnost zdravotní péče?

Bc. Táňa Bednářová, předsedkyně o. s. Vysokoškolští humanisté

Kriminalita mládeže neklesá

Musím reagovat na sloupek Kateřiny Mahdalové Mladí vrazi v začarovaném kruhu (Respekt č. 38/06), už vzhledem k tomu, že se daným tématem řadu let zabývám.

Nikterak netvrdím, že systém péče o mladistvé násilníky u nás je dobrý, ani že je vybudování několika zařízení s přísnějším dozorem všelékem. Přesto „statistická“ argumentace autorky vykazuje vážné trhliny.

1) Počet mladistvých delikventů skutečně po masivním nárůstu v devadesátých letech klesá.

Od 1. ledna 2002 však došlo ke zvýšení částky, která určuje hranici trestní odpovědnosti u některých majetkových trestných činů, ze dvou na pět tisíc korun, což statistiku do značné míry zkresluje. Mladiství se totiž dopouštějí především drobných majetkových trestných činů, které jsou nyní častěji posuzovány jako přestupek. Navíc došlo i k demografickému poklesu celé této věkové skupiny.

2) Nevím, jak získala autorka názor veřejnosti, že se „vraždí jako nikdy“. Počet vražd sice stagnuje, přesto se mladiství dopouštějí ročně několika vražd (v roce 2004 jich bylo dokonce 12). Jejich pachatele je nutno vychovávat v poněkud odlišném prostředí, než jsou běžné výchovné ústavy s klientelou záškoláků a drobných zlodějíčků.

3) A především – autorka taktně nezmínila statistiku loupeží, přičemž počet těchto závažných deliktů spáchaných mladistvými roste. V roce 2002 spáchali mladiství 481 loupeží, v roce 2003 již 539, v dalším roce 611. Pro doplnění: dalších 338 loupeží se v roce 2004 dopustily děti do 15 let. Násilná kriminalita mládeže do 18 let věku, která je hlavním argumentem pro diferenciaci výchovných zařízení, tedy rozhodně neklesá. V tomto smyslu je, dle mého názoru, zmiňovaný článek zavádějící.

Jakub Holas, Praha