Reformy ano, ale gemütlich

Gemütlichkeit, to je klíčový výraz k Rakousku. Nejde ani tak o to, co říká německý slovník – útulnost, dobrosrdečnost, pohodlíčko. Důležitější je, co to znamená v politické praxi – velká koalice, sociální partnerství, nám dobře známý model „musíme si pomáhat“. Na tomto základě je třeba chápat i výsledek rakouských parlamentních voleb. Velká koalice, tedy to, co je u nás či v Německu vnímáno jako řešení z nouze, jako výjimečný způsob překlenutí špatně rozdaných karet, se v Rakousku bere jako návrat k normálu.

Pravda, karty teď jinou možnost prakticky nedávají. Sociální demokraté Alfreda Gusenbauera zvítězili, lidovci Wolfganga Schüssela skončili za nimi, ale přitom jedni ani druzí smysluplnou většinu neposkládají. Jenže tento „návrat k normálu“ může znamenat oživení veškerého marasmu, který vybujel právě za letitých vlád velkých koalic. Mohl by i rozmělnit reformy, které přinesl Schüsselův kabinet. A tady jsme u toho nejzajímavějšího, u rozsahu těchto změn a jejich přesahu navenek. Kdy bylo Rakousko naposledy dáváno za příklad v Německu? Možná za Svaté říše římské někdy v 18. století. Kdy mohli Češi naposledy v Rakousku sledovat, jak ven ze zablokované situace? Možná v roce 1848. Posledních sedm let zkrátka přineslo v Rakousku velmi zajímavé dění. Od patu po volbách v říjnu 1999 přes Schüsselovu mesalianci s populisty Jörga Haidera, následné ovládnutí situace a úspěch až po karty rozdané opět tradičním způsobem. Schüssel narušil…