Nihilismus až na kost

Moimir Papalescu & The Nihilists na novém albu Lewis Neptune dotáhli k dokonalosti svoji vizi dekadentní taneční hudby čerpající z retra přelomu 70. a 80. let. Pod perfektně zvládnutými stylovými fúzemi a blýskavou image ale na povrch vystupují klišé rock‘n‘rollových odrhovaček.

Tanec na hrobech

Předloňský debut kapely nesl jméno Analogue Voodoo a vzal domácí klubovou scénu nevídaným útokem. Deska působila trochu amatérským dojmem, ale fanouškům to nevadilo, na skomírající taneční scéně totiž The Nihilists působili jako zjevení z jiného světa. Neopakovali unavené postupy z 90. let, ale pokusili se o vlastní verzi žhavého klubového stylu electroclash, jehož ohlas k nám přicházel z Německa. Electroclash je první klubová subkultura po smrti taneční hudby na konci 90. let, její představitelé jako Miss Kittin, Chicks On Speed nebo DJ Hell navazují na ranou elektroniku 80. let a nesnaží se přijít s ničím novým. Návrat k primitivnímu zvuku nedokonalých nástrojů znamenal vysvobození klubové kultury z pasti neustálé progresivity a na parkety se vrátil ztracený hédonismus.

Zatímco ve světě si electroclash odbyl vrchol v létě 2002, do Čech dorazil teprve s Analogue Voodoo. Podobně jako v jiných metropolích se i v Praze scéna spojila s dekadentní módou civilizačního zániku. Průvodní znaky jako goth make–upy, fetišismus kůže, sexuální exhibicionismus nebo…