Nechte soudům svobodu

Pro ty, kdo někdy zažili liknavost či přehmaty zdejší justice, určitě není dobrá zpráva, že předsedy soudů, od okresních až po Nejvyšší soud, není možné odvolat. Je to důsledek červencového nálezu Ústavního soudu, který řekl, že politici na toto právo nemají nárok. Podle zákona jej do té doby měli, ale nejvyšší arbitr vzkázal, že jde o neústavní zákon. Soudní moc nesmí být totiž nijak omezována mocí výkonnou, protože muži a ženy v talárech nejsou podřízeni vládním úředníkům. Tak je to správně.

Jenže neodvolatelnost soudců je také nepřijatelná, a proto ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil svolal minulý čtvrtek neformální schůzku s významnými soudci a představiteli parlamentních politických stran a navrhli řešení. Soudce by podle jejich názoru měl odvolávat ministr spravedlnosti, ale zároveň by jim byla zákonem dána „soudní ochrana“. Jinými slovy, odvolání soudce ministrem může (nikoli musí) přezkoumat soud. Nezní vám to nějak povědomě? Ano, je to systém, který jsme tu měli donedávna a jenž je podle Ústavního soudu špatný. Ani příslib jakési soudní ochrany nic nemění. Co jiného udělala předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, když se proti svému letošnímu odvolání prezidentem Klausem ohradila k Ústavnímu soudu a ten jí dal za pravdu? Na to nemusela mít ani navrhované povolení.

Řekněme si to na rovinu. Politici se bojí soudů. Soudy sice u nás fungují pomalu, někdy vynášejí nepochopitelné rozsudky, ale přesto získávají ve veřejnosti úctu a váhu. Soudní rozhodnutí jdou často proti těm politickým, a to se politikům vůbec nelíbí. Je tu něco, nad čím nemají moc a co je dokáže korigovat. Čemu se musí odpovídat. Měli by se odpovídat veřejnosti, ale to jen měli, soudu musí.

Co však s tím? Soudní systémy v Evropě jsou velmi rozdílné, ale ve většině z nich mohou odvolat soudce jen soudci. Neznamená to, že na západ od nás existuje nějaká nekontrolovatelná profesní skupina. Prostě jde o jinou kulturu, kde není třeba zásahu ministrů. Sami soudci si hájí prestiž svého stavu, a když se někdo z nich dopustí chyby, odejde sám nebo je k tomu tlakem svých kolegů donucen. Ne jako v Česku, kde soudce řídí opilý, opisuje od svých kolegů nebo usíná v soudní síni a nepovažuje to za faux pas neslučitelné s vážností soudu a za příkaz k odchodu z funkce. A když někdo v kulturní demokracii odolává, rozhodnou o jeho konci soudci – jejich komora nebo speciální senáty.

Ministr Pospíšil už asi nestihne celou věc probrat a dovést ji k nějakému konci. Ale cesta by měla i v tomto případě vést na Západ, tedy hledat tam inspiraci. V Česku těch nepolitických pilířů státu už moc nezbývá, tak je udržme.