Muž z umělé hmoty

„Myslel jsem, že hned jak vystoupím na Masarykově nádraží, uslyším z každého rohu Elvise Presleyho. Místo něho vyřvával z ampliónů údržbářské haly nějaký pochod a jedinými mým uším příjemnými zvuky bylo cinkání tramvají a smýkání kol aut nesoucí se z ulic,“ píše Josef Vondruška v úvodu své životní kroniky - románu Chlastej a modli se. Prahu roku 1961 si rodák z Bohušovic nad Ohří představoval jako kypící velkoměsto, které mělo devítiletému chlapci naplnit tužby spojené s milovaným rokenrolem. Jenže nad Vltavou se tehdy ještě tyčil Stalinův pomník. Jestliže Vondruška lačnil po „rokenrolových miláčcích“, musel se v jednoho sám proměnit. Stalo se a drsný zvuk jeho kapely Umělá hmota by jistě šokoval i samotného Elvise. Stejně jako atmosféra totálního společenského marasmu, která rámovala Vondruškovu hudební „kariéru“.

Květ dekadentní normalizace

Ještě před srpnovou invazí stihl Vondruška přijít o panictví (po koncertě Jandova Olympicu) i o iluze (po koncertě Janíčkovy The Primitives Group): jako teenager si může zajít do Jalty na promítání Perného dne a zajuchat si na koncertu Flamenga, jakýkoli větší odvaz je ale pro něj stejně zapovězený jako delší účes než na obligátního „havla“. Když do Prahy přijedou Rusové, je Vondruškovi šestnáct. Učeň na malíře pokojů nemusí v době celonárodní sebemrskačské „normalizace“ charakterů…