Mimochodem

Léto letos doznívalo dlouze a přenádherně, až se zdálo, že nikdy neskončí. Člověk se málem těšil na podzimní sychravo a plískanice. Existují prý ostrovy, kde je pořád pětadvacet stupňů, sluníčko a voda ke koupání. Řekl bych, že pro místní to musí být trochu otrava. Krásno bez konce je ošizené. Nedá se na ně tklivě vzpomínat, nelze se utěšovat nadějí, že se zase vrátí, chybí mu rozměr zázraku.

Také každý pořádný příběh by měl mít svůj konec. Dokud probíhá, sklouzává každou chvíli od frašky někam k hororu a zase zpátky, úroveň kolísá, žánry se střídají a neustále hrozí nebezpečí, že se z toho nakonec vyklube pěkná pitomost. Teprve uzavřené příběhy odhalují svůj smysl. Některé přerostou v legendy, jiné po sobě zanechají pár anekdot nebo jen trochu rozpačitý pocit, naprostá většina zmizí z paměti. Jenže i po takových zůstanou stopy. Často jim nerozumíme, ale pokud si jich vůbec všimneme, mohou nás právě tím upoutat: k tomu, co nedává jasný smysl, si lze přisnít cokoli.

Na slavné nahrávce Mahlerovy IV. symfonie, kterou v Amsterodamu dirigoval roku 1939 Willem Mengelberg, se ve třetí větě ozve z publika něčí kašel. Dnes je tato skladba odborně rozebrána do posledního taktu, ale kdo se to tam tenkrát tolik rozchrchlal? Byl jenom nastydlý, nebo vážně nemocný? Přežil válku, k níž se schylovalo? Přiznávám, že mi ten kašel na pozdějších, dokonalejších nahrávkách stejného díla chybí. Neznámé příběhy…