Jeden den v životě

Síla zvyku mě probouzí před šestou. Tiše ležím a doufám, že pětiletá Káča ještě chvíli vydrží. Za chvíli se vychumelí, tiše se obléká a odchází z pokoje. Přes tepláky si natáhla růžovou sukni a tak raději předstírám, že ještě spím. Znovu usínám a uvědomuji si, že se zase neumyla…

„Pojď dojit!“ probudí mě dcera a prásknutí dveří. Rychle se oblékám a sbíhám po schodech do kuchyně, kde rychle něco sním. Musím, protože vím, že se k jídlu znovu dostanu až před dvanáctou. Je osm a začínáme dojit. Olinka, Dáda, Pajda, Jaruška. Farmářka je hravě rozezná nejen podle podoby, ale také podle velikosti a tvaru vemene. Naštěstí má každá koza na krku barevný obojek. V dojírně visí jmenný pořadník, který se více méně dodržuje, poněvadž si ho kozy, na rozdíl ode mě, pamatují. Jaruška jako vždycky předbíhá. Omývám nalitá, horká vemena příjemně teplou, jemně mýdlovou vodou. Farmářka je pohmatem pečlivě kontroluje, vytahuje z nich klíšťata a jódem ošetřuje zarudlé kousance. Pak ručně odstřikuje mléko a nakonec nasazuje průmyslový „doják“. Konev se během dopoledne dvakrát naplní čerstvým mlékem.

„Jdu s dědou na šrot!“ vlítne do dojírny Káča a drží farmáře za ruku. Za chvíli slyšíme ze stodoly hučení kotle, ve kterém se z ječmene mele šrot. Když máme hotovo, kozy vyráží na pastvu. Zpátky se vrátí pozdě odpoledne. Chystám se uklízet spoušť, která tu po nich zůstala. V dlouhých maskáčových kalhotách, vysokých farmářských botách a obrovských gumových rukavicích stírám pečlivě dlaždice na stěnách i na zemi. Místností se line odporný odér dezinfekce. Přestože je dojírna velká tak 2×3 metry, zabere mi úklid skoro hodinu. Jsem splavená a mám hlad. Cestou do kuchyně pohladím očima dvouletého německého ovčáka Gucciho, kterého jsme si sem směly vzít s sebou, protože farmáři to dovolili. Gucci se líně vyvaluje v kotci. Slibuji mu nekonečnou procházku po rozkvetlých loukách bez vodítka.

Kozí mléko ani sýry jsem zatím neochutnala, ale z doslechu vím, že rozhodně nevoní a chutnají všelijak. V kuchyni mi farmářka bez ptaní nalévá čerstvě nadojené mléko do obrovského ušatého hrnku s červenými puntíky. Vypiju dva skoro na ex, přikusuji rohlík s kozím sýrem a prožívám „nebe v hubě“. Před obědem ještě vypleju skleník, kde se nezralá rajčata ztrácejí mezi lebedou. Odpolední nekonečná procházka končí u rybníka. Vydržíme tu celé odpoledne.

Večer průšvih, poněvadž se stádo vrátilo domů jen z poloviny. V osm stále ještě několik koz chybí. Farmář s dalekohledem pověšeným na krku odemyká auto a chystá se je hledat. Kačka natahuje a chce jet taky. Oba odjíždějí. Začínáme s farmářkou večerní rundu dojení bez nich. Do půl hodiny slyšíme na cestě dusot kopýtek. „Kde jste zase rajdaly?“ dostává se rajdám na přivítanou. V jedenáct je podojeno a uklizeno. Posílám dceru spát. Venku je ticho a všechno tu nádherně voní.

„Podívejte se, co to ta nestyda zase přitáhla!“ vyruší mě farmářka z rozjímání a v ruce drží kotě. Odhaduji, že mu bude pár týdnů. „Nechcete si ho vzít do Prahy?“ pokračuje a podává mi kotě do ruky. Při představě, že do domácnosti s dvěma německými ovčáky přibude kočka, mi lehce mrazí. Zavrtím hlavou, že ne, a nesu ho Káče, která ještě svítí, do postele.

Přecházím do vedlejšího pokoje pro hosty, který slouží zároveň jako kancelář. Farmář zapíná počítač a přes telefonní linku se připojuje k internetu. Usedám na židli a za mnou farmář s farmářkou. Na několika zemědělských portálech zveřejňujeme inzeráty na prodej letošních kůzlat. Manželé se dohadují, jak nejlépe zformulovat text. Před půl druhou tisknu poslední oznámení a vypínám počítač. Usínám a doufám, že v noci nezalehnu to kotě.