Genetický kód vesmíru
Co mají společného holubí trus, havárie raketoplánu Challenger a nenápadný muž na pódiu pražského Kongresového centra? Odpověď je jednoduchá: souvisejí s Nobelovou cenou za fyziku.
Co mají společného holubí trus, havárie raketoplánu Challenger a nenápadný muž na pódiu pražského Kongresového centra? Odpověď je jednoduchá: souvisejí s Nobelovou cenou za fyziku, kterou minulý týden udělila Královská švédská akademie věd dvěma Američanům, Johnu Matherovi a Georgeovi Smootovi.
Belgický kněz a matematik Georges Lemaître před více než sedmdesáti lety napsal: „Evoluci vesmíru můžeme přirovnat k obrazu právě skončeného ohňostroje – tu a tam pár jiskřiček, popel a kouř. Stojíme na zcela vychladlém oharku, jsme svědky pohasínání sluncí a toužíme si vybavit bývalou nádheru počátku světů.“
Lemaître jako první na světě tvrdil, že se vesmír zrodil ve žhavém, zhuštěném stavu. Položil tím základy teorie velkého třesku. Zpočátku mu ovšem věřil jen málokdo. Ještě hluboko ve druhé polovině 20. století měl velký třesk vážného soupeře – takzvanou teorii stacionárního stavu, kterou zastával například britský astronom Fred Hoyle.
Hoyle samozřejmě věděl, že se vesmír rozpíná, nemohl se však smířit s tím, že by existoval nějaký okamžik zrození kosmu, v němž rozpínání začalo. Přestavoval si, že ve vesmíru neustále vznikají nové částice, které vyplňují prázdnotu mezi navzájem se vzdalujícími galaxiemi. Pak by vesmír mohl existovat věčně, žádný počátek by existovat nemusel.
Kosmologie byla ještě počátkem 60. let značně spekulativní vědou; podobně jako za dob…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu