Před 15 lety

Ještě se ani příliš neohřál v křesle československého prezidenta a už se ta federace, v jejímž čele se revolucí ocitl, začala otřásat. Václav Havel tenkrát v říjnu 1991 oslavil pětapadesáté narozeniny a poskytl Respektu rozhovor o tehdejší žhavé aktualitě: o soužití Čechů a Slováků ve společném státě. Už titul interview hovoří jasnou řečí. Ano, situace začala být vážná: všem občanům ČSFR pomalu docházelo, že napětí v česko-slovenských vztazích není jen nějaký přechodný mráček, který se brzy přežene. Každý den přinášel novou starost, nový šok. V prvním říjnovém týdnu před patnácti lety jím byl otevřený dopis, v němž dva tehdy přední slovenští politici, demokraté s disidentskou minulostí Ján Čarnogurský a František Mikloško, popřeli právní kontinuitu československého státu. Podle nich totiž tuto návaznost rozmetal Slovenský štát. To samozřejmě všem vyrazilo dech.

Tento nacistický satelit vzniklý na troskách obsazeného Československa se totiž až dosud oficiálně pokládal za dítě Adolfa Hitlera a jeho kolaborantů, za odpudivý režim posílající své židovské občany do nacistických plynových komor, a nikoli za legitimní naplnění tužeb slovenského národa a zdroj jeho novodobé tradice. Takže jaký vlastně byl Slovenský štát, zeptal se tenkrát Respekt Františka Mikloška. „Rozhodně se na něj nelze dívat jen z jedné strany,“ odpověděl předseda slovenského parlamentu a člen vedení tehdy nejsilnější a nejvíc „profederalistické“ partaje –Veřejnosti proti násilí. „Jedna věc je režim, od kterého se distancuji: deportace Židů, vláda jedné strany, válka proti spojencům. Ale pak je tu myšlenka státu, pro kterou se část lidí nadchla, dávali svoje zlaté předměty na zlatý poklad. Nic není jednoznačné. Jak chcete posuzovat dnešní republiku? Je tu Havel, který je světovou osobností, a jsou tu síly, které znamenají anarchii a jsou předzvěstí katastrofy. Každá společnost, každý stát má svá pozitiva a negativa.“

Respekt č. 39/1991