Nechte si svoje UNESCO

V České republice znamená zápis na seznam kulturního dědictví UNESCO nejen hodně turistů, ale také ochranu památek. U našich sousedů se zatím šíří pochyby o tom, jestli titul stojí za to.

Bernd Streitberger a Roman Fabeš se nikdy neviděli. Ale kdyby se náhodou setkali, asi by měli o čem se bavit: oba muži už delší dobu pracují ve funkci starosty, oba nesou odpovědnost za to, jakým směrem se ubírají jejich města, a navíc oba žijí a pracují v sídlech, která jsou zapsána na světovém seznamu kulturního dědictví UNESCO. V jedné důležité otázce by se však asi neshodli. „Kdybychom se měli znovu rozhodnout, jestli se na ten seznam chceme dostat, určitě bychom do toho šli,“ říká Roman Fabeš z Telče. „Ucházet se o vstup na seznam ještě jednou? Ne, určitě ne. A ani bych to nikomu neradil,“ oponuje Bernd Streitberger z Kolína nad Rýnem. Překvapující rozpor? Jistě. Ale současně i příznačný. Rozdílný názor totiž svědčí o značně odlišné roli, kterou UNESCO hraje v České republice a Německu.

Přesvědčíme je

V Praze, která do konce 90. let neměla vlastní regulační plán, znamenala pozvánka na seznam světových památek mezinárodního hlídače zdejších cenností. Na počátek devadesátých let vzpomínají dodnes odborníci jako na dobu divokého kapitalismu, kdy památkáři povolovali věci, které by dnes již nikdo z ochránců zdejších památek nemohl schválit. Nesmrtelným příkladem možností té bouřlivé éry je dodnes bizarní monstrum střešní nástavby, které si se všemi potřebnými povoleními a razítky postavil na Malé Straně tehdejší magistrátní ochránce památek Jiří Musálek. Po roce 1992, kdy se Praha zařadila mezi osm set unikátních kulturních památek lidstva, dostali jejich ochránci do ruky silnou zbraň. Při pokusech devastovat největší městskou památkovou rezervaci planety – Prahu – je dnes možné se obrátit na pařížské inspektory. A to se také stalo v případě plánované výstavby mrakodrapů na Pankráci. Po stížnosti nevládních spolků obávajících se narušení unikátního panoramatu Prahy přijedou v listopadu posoudit už schválené návrhy „Pankrácké skyline“ lidé z pařížské centrály UNESCO. Radnice mrakodrapy chce a doufá, že o jejich neškodnosti přesvědčí i komisaře. Do střetu s nimi však jít nechce, nálepky UNESCO si magistrátní úředníci váží. „Je to prestiž,“ říká Karel Holub, koncepční specialista magistrátu z odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu. A dodává, že kromě nehmotné cti být součástí světového dědictví se status UNESCO vyplatí poctěným městům i ekonomicky. Český Krumlov byl například podle jeho slov naprosto mimo zájem japonských turistů. Po zařazení do seznamu se stal jednou z jejich nejvyhledávanějších destinací. Podobně jako Praha pro turisty z celého světa po roce 1992.

Titul, nebo most?

Podpora pro cestovní ruch a ochrana jedinečných památek před pochybnými zásahy – bylo by nepravdivé tvrdit, že v Německu seznam UNESCO těmto úkolům vůbec neslouží. Stejně jako v Česku i tady především menší města z místa na světové soupisce hodně profitují, potvrzuje Dieter Offenhäusser, tiskový mluvčí německé pobočky UNESCO. Přesto se vnímání této „mezinárodní značky“ pomalu mění. V poslední době se totiž množí případy měst, která titul kulturního dědictví lidstva nepovažují ani tak za vyznamenání, jako spíš za obrovské břemeno – a která proto veřejně uvažují o tom, jestli by se jim nežilo líp, kdyby na seznamu nebyla.

„Kdybychom ještě jednou stáli před rozhodnutím, jestli se chceme o titul ucházet nebo nikoli – asi bychom dlouho váhali,“ říká Herbert Fessenmayr, náměstek primátora pro výstavbu a plánování v Drážďanech. Teprve v červenci 2004 se UNESCO rozhodlo zařadit 18 kilometrů drážďanského labského údolí s jeho širokými loukami, pobřežními lesy a cennými stavbami na listinu kulturního dědictví. Přesně o dva roky později, v červenci 2006, ale světová organizace vytáhla žlutou kartu – a potrestala Drážďany tím, že je jako jediné místo v Evropě umístila na tzv. „červený seznam ohrožených kulturních památek“. Jinými slovy: pokud bude město pokračovat v tom, co plánuje, UNESCO bude nuceno mu titul odebrat. Důvodem sporu je čtyřproudý most, který chce radnice postavit napříč chráněným labským údolím a který by ansámbl nedotčené přírody a pečlivě zachované architektury hrubě narušil. Typický příklad arogance vůči UNESCO? Ne tak docela. Drážďanská radnice si totiž ještě před odesláním žádosti do Paříže zjišťovala, zda je most, který se plánuje už zhruba deset let, v souladu s titulem. Z odpovědi vyčetla souhlas, což pro ni bylo rozhodující. Pokud by totiž Drážďany věděly, že vstupem na seznam musí na most zapomenout, radnice by se o titul nikdy neucházela.

Lufthansa děkuje

To, že UNESCO není účelem samo o sobě, ukazuje i druhý případ, ve kterém se německé město dostalo na obávaný „červený seznam“ ohrožených památek. V letech 2004 až 2006 tam totiž figuroval také Kolín nad Rýnem. Ve snaze vyjít vstříc aeroliniím Lufthansa se tamní radnice rozhodla postavit čtyři mrakodrapy přímo naproti dómu, což samozřejmě vyvolalo odpor UNESCO. „Loni v létě už bylo jasné, že možnost kompromisu neexistuje,“ říká starosta Streitberger. „Proto jsem zastupitelstvu řekl: Pokud chceme mrakodrapy stavět, dobře – jenom prosím, ušetřeme si mezinárodní blamáž a vraťme titul sami dřív, než nám ho v Paříži odeberou.“ Nakonec se zastupitelstvo rozhodlo proti mrakodrapům a pro titul. Rozhodujícím impulzem k tomuto usnesení však nebylo hrozící vyškrtnutí ze seznamu, nýbrž skutečnost, že Lufthansa mezitím stejně ztratila o mrakodrapy zájem. Na oblibu Kolína mezi turisty titul podle Streitbergera každopádně velký vliv nemá. „Na seznamu či mimo něj – dóm každý rok přiláká miliony návštěvníků,“ říká starosta. A statistika mu dává za pravdu.

Na první pohled se tedy může zdát, že to bylo UNESCO, které hrozbou vyřazení z prestižní listiny zachránilo před znehodnocením jedinečné památky. Ale ve skutečnosti tomu tak není. Z citovaných případů je jasné, že to, co místním politikům leží nejvíce na srdci, není ochrana dědictví lidstva, ale zájmy investorů či voličů. Jak dopadne spor

UNESCO a Drážďan, je zcela otevřená otázka. A jak by se kolínští zastupitelé rozhodli, kdyby Lufthansa nadále stála o mrakodrapy, se můžeme jen dohadovat. Podle Josefa Štulce, prezidenta české sekce Mezinárodní rady památek a sídel ICOMOS, potvrzují oba případy trend, který lze vidět také v Praze, který je ale mnohem zřetelnější v západní Evropě: ekonomiky starých států EU nevykazují nijak impozantní růst a politici proto upřednostňují cokoli, co může hospodářské ukazatele zvednout. „Je to umělý strach z recese a krize. Investoři pak mají navrch, protože jim politici vytvářejí prostor s vidinou ekonomického růstu, a tváře evropských měst se víc a víc globalizují,“ říká Štulc.

To ještě neznamená, že seznam UNESCO nemá prestiž a váhu. Jak ale ukazují příklady z Německa, přestává to být čest, kterou si nikdo netroufá zpochybňovat. Jako každé členství v každé organizaci i místo na seznamu UNESCO podrobí města zkoušce, jestli jsou náklady a výnosy v přiměřeném poměru. A pokud ne, vyvodí důsledky. Dokonalou ilustrací tohoto postupu je rakouský Innsbruck. „Během posledních let totiž u nás vyrostlo hned několik moderních budov podle návrhu mezinárodně proslulých architektů,“ říká Thomas Pühringer, šéf kabinetu innsbrucké starostky. „Báli jsme se, že tohle už s titulem UNESCO nebude možné. A proto jsme se nakonec rozhodli žádost o zápis stáhnout.“