Nečekat, co udělají oni

Následující řádky podávají stručný návod k tomu, jak se může člověk proměnit z celkem nenápadného umělce a bohéma v nejdůležitější osobnost své země, v tvůrce jejích dějin a svobody. Muž, který tu tajemnou proměnu podstoupil, se právě dožívá sedmdesáti let.

Začátek července roku 1968. Dvaatřicetiletý Václav Havel má na svém kontě několik mezinárodně úspěšných divadelních her, pověst prvotřídního divadelního publicisty a taky skvělého kumpána do kavárenských debat o všem možném. Éra odstrkovaného dítěte z milionářské rodiny, laboranta a kulisáka, zdá se, pomalu končí. Nedávno se vrátil z Ameriky, na stole má nabídku na stáže v západní Evropě. Teď ale stojí na hradní recepci, kde si chtějí straničtí bossové poklábosit se spisovateli. V ruce drží sklenici s koňakem a vykládá davy zbožňovanému Alexandru Dubčekovi, co by měl rozhodně udělat: zbavit se iluzí o Kremlu, nebýt v defenzivě, povolit sociální demokracii, nedělat těžkosti propuštěným politickým vězňům, a hlavně pořád nepacifikovat veřejnost ve snaze, že mu to u Rusů nějak pomůže. Dubček pozorně naslouchá, občas se sám na něco zeptá a na Havla to dělá dojem. „Z mých rad si, pravda, moc nevzal, ale tím, že se se mnou vůbec bavil, si mne zcela získal,“ prohlásil později Havel. Ještě pár týdnů po recepci bude ale na rozdíl od řady svých blízkých přátel a manželky Olgy věřit, že Dubček je schopen povolit skutečnou…