0:00
0:00
Domov29. 9. 20067 minut

Krásný svět bez dotací

Dožínky zcela jistě vznikly jako svátek radosti nad sklizenou úrodou, ale teď se to nějak zvrtlo. Alespoň v Čechách jsou dožínkové slavnosti v posledních létech spíš časem největších traumat. Buď se urodilo málo, nebo moc, byla zima, vedro, sucho, povodeň. A vrcholem byl letošek: přestože úroda byla co do výnosu téměř ideální, zemědělci opět svraštili tváře a natáhli ruku s požadavkem – státe, zaplať nám škody.

Astronaut
Fotografie: Ječmeňu se tady daří. Odjakživa víme, jak ho osázet a jak sklidit. (Václav Koutný) Autor: Respekt

Dožínky zcela jistě vznikly jako svátek radosti nad sklizenou úrodou, ale teď se to nějak zvrtlo. Alespoň v Čechách jsou dožínkové slavnosti v posledních létech spíš časem největších traumat. Za tanečníky v krojích a leskem dechovek vždycky vykukují ustarané tváře sedláků. Buď se urodilo málo, nebo moc, byla zima, vedro, sucho, povodeň. A vrcholem byl letošek: přestože úroda byla co do výnosu téměř ideální, zemědělci opět svraštili tváře a natáhli ruku s požadavkem – státe, zaplať nám škody. Městskému člověku, který počasí vnímá maximálně o víkendu, se tenhle folklor těžko chápe. Není mu jasné, proč si má ze společných peněz platit lidi hrozící, že nás za to všechny jednou pohřbí pod tunami nepotřebné a předražené pšenice. Přesto se o tváři a směru našeho zemědělství veřejně skoro nedebatuje. Je nejvyšší čas s tím začít.

↓ INZERCE

Po krk v žitě

Když se Josefu Václavu Sládkovi před sto sedmnácti lety rodil v hlavě verš o velkých, širých, rodných lánech, nejspíš právě projížděl Hanou. Oko poutníka tam klouže i dnes přes lesknoucí se nekonečné obliny zorané země a zastaví se jen u kostelíků vyčnívajících ze shluků vesnic. Na dvoře za domem rodiny Koutných v Těšeticích u Olomouce to napohled vypadá ještě jako za Sládka – udusaná země, kotec se psem, prohnutá střecha příštěnku. Kousek dál ale stojí vedle tří Zetorů nablýskaný obří traktor Case. Mísí se tu tradice s budoucností, sporý energický sedlák s rukama jak lopaty Václav Koutný hostí návštěvu klobáskami a višňovicí, na krbu mu stojí digitální předpovídač počasí a o prodeji úrody se dohaduje e-mailem s polskými odběrateli. To hlavní se ale nezměnilo. Přestože na menší části svých stotřicetihektarových polí pěstuje mák, zkouší len a sazečku, gró hospodaření zůstává jako stovky let u jeho pradědů pořád v obilí. „Pšenici a ječmeňu se tady daří, mám dobré výnosy, odjakživa víme, jak ho osázet a jak sklidit,“ vypočítává Koutný výhody tradiční plodiny. Takový byznys sice není zrovna pro zlatokopy, ale farmáři mají své jisté: dostanou z Bruselu i z Prahy dotaci na hektar, odbyt a minimální cenu garantuje Evropská unie. Přesněji řečeno, když cena klesne pod 100 eur, vykoupí Unie všechno a sama to opentlené dalšími penězi prodá třeba v Africe. Proto se většina rolníků drží obilí jako veš košile. Na úrodné Hané to ještě má logiku, jenomže asi polovina peněz plyne i tam, kde dotace tvoří jediný smysl obilného hospodářství. „Zemědělci uvažují racionálně, dělají to, co se jim vyplatí,“ hodnotí tuto strategii prezident Agrární komory Jan Veleba.

Otázka je, jestli se to vyplatí i státní kase. Díky štědrému systému podpory se v Česku pěstuje třikrát víc obilí než všech ostatních plodin dohromady. Podle propočtů Česko potřebuje necelých šest milionů tun obilí ročně, letos při údajně „katastrofální neúrodě“ (měřeno ovšem proti loňsku, kdy byla naopak stejně „katastrofální“ nadúroda) to bylo rovných šest, v lepších letech je to i osm milionů tun. Podpora pěstování obilí v méně příznivých oblastech trh pokřivuje – zrna je moc a tratí i sedláci v dobrých lokalitách. A je tu ještě jeden nepříjemný dopad jednostranného zaměření na obilí: čím víc druhů plodin, tím větší šance, že katastrofa postihne jenom část produkce. Když všechno vsadíte na obilí a přijde pohroma, je veta po celé úrodě. Proto ty každoroční stesky a natažené dlaně.

Pod palcem

Je možné namítnout, že kolotoč podpor na výrobu, výkup a vývoz není český výmysl, že platí v celé Evropě, a proč si tedy ze společného krajíce neukrojit kus. Ve zdejším prostředí ovšem evropské nelogičnosti nabývají bizarních rozměrů. V Česku je enormní množství orné půdy – asi 70 procent proti unijnímu průměru 50 procent. A drtivou většinu z ní mají pod palcem obří farmy –většinou na cizích pozemcích hospodařící velkopodnikatelé nebo družstva. Původní cíl dotací (udržet na venkově co nejvíc obyvatelstva) se tak míjí účinkem. Podpory shrábne hrstka lidí, kteří sami nemusejí mít o půdu takovou péči jako skuteční majitelé, zato v rukou shromáždili velké množství peněz a získali hlavní slovo v Agrární komoře. Vzhledem k tomu, že poslední tři ministři zemědělství za sociální demokracii (kromě Jana Mládka) z těchto kruhů vyšli, nebyla chuť a důvod stávající penězovod přesměrovat jinam.

Odpor ke změnám panuje ale i mezi drobnými rolníky. „Ono to není jen tak pořídit si nové stroje, nové osivo,“ říká Václav Koutný. „Na mák se dá použít stejná technika jako na ječmen, ale kdybyste chtěl přejít na brambory, tak byste musel koupit nový kombajn atd. Lidi si pořídili jako já na úvěr stroje a teď by se jich měli zbavovat?“

Z WTO do Horní Dolní

Prezident Agrární komory Jan Veleba sice letos mluví o jedné z nejslabších úrod v historii, na ministerstvo si ale chce jít místo miliard z dřívějších let jen pro 120 milionů na „nejhorší škody“. Proč ta skromnost? „Státní kasa má omezené možnosti,“ pronáší agrárnický prezident větu, která stejně tak mohla platit kdykoli v minulosti. Není to náhodou kvůli tomu, že se urodilo tak akorát a farmáři se zhojí na vyšších cenách? „Je pravda, že ceny stoupají, ale celou ztrátu, kterou my odhadujeme na tři až čtyři miliardy, nemůžou vykompenzovat.“

Nelze vyloučit, že se komora drží zpátky i proto, že na ministerstvo nastoupila pravice, která nárokům „kolchozů“ není tak nakloněná jako její předchůdkyně. Daleko víc se začíná mluvit o tom, že by si zemědělci napříště výkyvy počasí uhradili sami. Asociace soukromých zemědělců Olomouckého kraje navrhla vytvoření pojišťovacího fondu, který by kryl škody a zároveň dával poškozeným levné půjčky na to, aby mohli v podnikání pokračovat.

Hnací motor zásadních změn ale naskočil daleko mimo Českou republiku. Světová obchodní organizace uložila svým členům odbourat do roku 2013 veškeré vývozní subvence. Tedy balík peněz, který Brusel přihodí k výrobní ceně, aby do Afriky nebo na Ukrajinu za peníze daňových poplatníků vyvezl „levně“ svoje přebytky (a zruinoval tamní zemědělce). Teď Bruselu nezbývá než převelet peníze pro zemědělce někam jinam než do přebytků. Náměstek české ministryně zemědělství Tomáš Doucha říká, že rezort připravuje v dotacích zásadní posun: „Po roce 2008 chceme dávat víc peněz na omezování produkce, zatravňování, pěstování biopaliv než na výrobu potravin.“ Kromě exportních podpor bude muset Unie strhnout i hráze, které zatím brání přílivu levných potravin ze třetích zemí. „Dřív jsem si myslel, že až nás třeba Ukrajina zavalí svým obilím, budeme nahraní,“ svěřuje se Václav Koutný. „Dneska už obavy nemám, protože můžeme z veškeré produkce dělat biolíh a jezdit bude potřeba vždycky.“ Všechno směřuje k tomu, že sedláci už nebudou mít za hlavní cíl nakrmit národ, ale budou se díky cíleným podporám starat o krajinu, ubytovávat turisty toužící si vyzkoušet život na farmě, provozovat hospody nebo dopravu. Ani pěstování potravin podle expertů nezanikne, jen se bude muset soustředit na plodiny, pro které jsou tu nejlepší podmínky a jinde je neumějí vyrobit v takovém množství nebo kvalitě.

Měli bychom zemědělce dotovat? A pokud ano, proč? Diskutujte na


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].