Země usměvavých úředníků

Znáte to – přijdete na úřad, bloudíte mezi kancelářemi, a když nemáte štěstí, narazíte na nerudného úředníka, který se zrovna špatně vyspal. A chová se, jako by vůbec netušil, že je vaším zaměstnancem a má tu být pro vás. V Brně zkoušeli, jak jsou taková setkání častá a jak se jich zbavit.

Přímý pohled, prosím

Za okny pastelově zelené pracovny ředitele jihomoravského krajského úřadu se bílou chumelenicí prodírají trolejbusy i zachumlaní chodci. „Jsme zde od toho, abychom lidem sloužili, jsme placení z daní daňových poplatníků,“ přednáší vážným hlasem ředitel Jiří Crha a vypadá přitom, že opravdu těm slovům věří. „Proto mě zajímalo, jestli se naši úředníci podle toho chovají. Prostě – na co vlastně narazí běžný člověk, který si k nám přijde vyřídit svoji záležitost.“

Aby zjistil, jak šest stovek zaměstnanců jeho úřadu lidem „slouží“, vzal ředitel Crha z pokladny sto tisíc a uspořádal tajnou kontrolu jejich práce. Společnost zabývající se průzkumem trhu a vnitřními firemními výzkumy sestavila tým osmi lidí, kteří tři týdny chodili na úřad buď osobně (celkem podnikli více než stovku návštěv), či tam telefonovali (80 telefonátů) a kladli úředníkům otázky ušité na míru každému odboru. Na sociálních věcech se ptali na seznamy rekvalifikačních kurzů pro nezaměstnané, na zdravotnictví na rušení či slučování nemocnic, na odboru kontroly chtěli vidět kontrolní zprávu o hospodaření kraje za loňský rok,…