Vlaky, to zní hrdě
Pokud by chtěli Češi poučit svět ze svých transformačních chyb, může být „reforma“ Českých drah, největšího podniku v zemi, jedním z hlavních kandidátů.
Pokud by chtěli Češi poučit svět ze svých transformačních chyb, může být „reforma“ Českých drah, největšího podniku v zemi, jedním z hlavních kandidátů. Patálie kolem superrychlíku Pendolino, který po dlouhých letech konečně vyjede na trať, aby pak potupně skončil kvůli poruše v polích, je už jen posledním obrazem letité frašky zpackaného řízení a politické zbabělosti. Zkusme to ale jinak, velkoryse: přes mnohé problémy je česká železnice vlastně rodinné stříbro, které k dokonalosti potřebuje jen trochu víc dopilovat.
Šíp a jeho plány
Stačí se projet několikrát vlakem a číst noviny, aby člověk pochopil, že Češi nejsou v náladě, která by vlakům přála. Při nezaviněné poruše Pendolina si noviny daly práci najít člověka, který nám emotivně povyprávěl, jak „deset let nesedl do vlaku, teď to jednou porušil a dalších deset let nesedne“. I méně vyhranění cestovatelé, kteří s klidem snáší zácpy a smrtelné hrozby na silnicích, se příchodem na nádraží dostávají do stavu permanentní naštvanosti: už při malém zpoždění začnou podupávat, nervózně pokukují po hodinách a otráveně kroutí hlavou. Tento přísnější metr má logické důvody a jedním z nich je i zkušenost s dráhou z posledních patnácti let.
Pokud totiž politici po roce 1990 chtěli, aby co nejvíce lidí přesedlalo do aut, těžko to šlo udělat lépe. První tři roky se s komunistickými drahami nedělo nic. Po příchodu ministra dopravy Jana Stráského to naopak vypadalo nadějně. Jen…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu