Zemřel spisovatel Philip Roth

Ve věku pětaosmdesáti let včera večer na zástavu srdce zemřel jeden z nejvýznamnějších amerických spisovatelů druhé poloviny 20. století Philip Roth. Býval každoročně uváděn mezi favority na zisk Nobelovy ceny za literaturu a ve svých se románech věnoval tématu postupné asimilace Židů v Americe, otázkám osobní identity či kulturní a etnické příslušnosti. Autor téměř tří desítek knih byl střídavě zatracován a obdivován za to, že odkryl neurózy a obsese moderního života amerických Židů, napsala v nekrologu agentura Reuters. S literaturou se rozloučil roku 2010 románem Nemesis. K jeho nejproslulejším prózám patří Portnoyův komplex z roku 1969 nebo Americká idyla z roku 1997, za niž obdržel Pulitzerovu cenu. Jako vydavatel východoevropských autorů totiž významně přispěl Roth k propagaci české literatury, v 70. letech často jezdil do tehdejšího Československa. Připomeňme si ho recenzí románu Lidská skvrna:

…

Amerického literáta Philipa Rotha (1933) netřeba dlouze představovat – jako zázračné dítě 50. let šokoval celý západní svět tím, že pouhou dekádu po holocaustu odmítl své židovské postavy zobrazovat buď jako hrdiny, nebo jako mučedníky, načež ho řada ortodoxních rabínů obvinila z antisemitismu. A ještě více ho pak proslavil skandální Portnoyův komplex, román explicitně popisující sexuální revoltu 60. let.

Celou trilogií z 90. let, kterou nyní v českém překladu vydává nakladatelství Volvox Globator, se jako červená nit vine téma veřejného odsouzení v americké společnosti a následných očistných rituálů. V každé popisované dekádě se projevovaly jinak: zatímco v Americké idyle (česky v létě 2005) autor reflektuje bouřlivé hnutí proti válce ve Vietnamu, Vzala jsem si komunistu (česky teprve vyjde) zachycuje dusno mccarthyismu 50. let a aktuálně vydaná Lidská skvrna pak vykresluje prosperitu a pokrytectví sklonku milénia. Dalším spojovacím článkem románů je i Rothův oblíbený, napůl autobiografický vypravěč Nathan Zuckerman. Teď je z něj postarší, o samotě žijící muž po operaci rakoviny prostaty. Nicméně stále nezapře své spisovatelské řemeslo a vypráví nám příběh člověka, jímž zároveň rekonstruuje veřejné dějiny.

Zpočátku se zdá, že jeho a náš hrdina Coleman Silk přímo ztělesňuje mýtus amerického snu – z nemajetné židovské rodiny se vypracuje až na zcela asimilovaného váženého profesora klasické literatury s milovanou manželkou a čtyřmi dětmi. Nicméně po oslnivém vzestupu přichází absurdní obvinění z rasismu a pád. Silk nazve své flákající se afroamerické studentky, které v životě neviděl, kdysi hanlivým a nyní neutrálním termínem přízraky, aniž by cokoli tušil o jejich rasovém původu, ony to však v obavě před vyhazovem ze školy překroutí.

Pro profesora to znamená konec akademické dráhy. Až dosud vše nasvědčuje tomu, že před sebou máme brilantní variaci na v angloamerických zemích tolik oblíbený univerzitní román, jenž nemilosrdně karikuje jak extrémně vyhraněné feministické a marxistické kruhy, tak místy nesmyslně uplatňovanou politickou korektnost. Roth píše satiru a v rámci žánru pracuje s nadsázkou; zároveň však přesvědčivě dokazuje, že každá (i ta sebelépe míněná) ideologie je v rukou prospěchářů snadno zneužitelná. Nejsnadněji pak tehdy, je-li postavena do role jediné nedotknutelné pravdy, což se stalo jak na Silkově imaginární univerzitě, tak i na některých původně liberálních institucích v USA 90. let.

Tragický mulat

Postupem času Zuckerman odhalí Silkovo temné a znepokojivé tajemství – Coleman se v mládí rozhodl díky své světlé pleti vydávat za bělocha, v důsledku čehož odvrhl černošskou rasu i rodinu (jeho postavu Roth mimochodem volně vystavěl na zesnulém literárním kritikovi New York Times, který se jako běloch úspěšně prezentoval celá desetiletí). Ze společenské satiry se rázem stává dílo pojednávající o fenoménu „passingu“. Známe jej dobře z literatury o americkém Jihu, kde se coby hlavní hrdina objevuje tzv. tragický mulat, tedy člověk, který odmítl nejen rasismus okolí, ale též černošskou solidaritu. Oproti „oni“ nebo „my“ staví v touze po úspěchu a životě bez předsudků jen vlastní, individuální já. Za dané rozhodnutí však vždy krutě zaplatí – zatímco dříve zpravidla končil sebevraždou, Rothova protagonistu trápí představa, že svobodu a volnost stejně nezískal, jen prožil život v přetvářce a lži.

Nadine Gordimerová, slavná jihoafrická spisovatelka a někdejší vášnivá bojovnice proti apartheidu, prohlásila, že Lidská skvrna je nejlepší román, jaký kdy Philip Roth napsal. To může být trochu přehnané, ale faktem je, že spisovatel přistoupil k rasové otázce v USA velice originálním způsobem. Vypravěč Zuckerman totiž na rozdíl od svého okolí Colemana Silka nikdy neodsuzuje – jeho peripetie neinterpretuje primárně jako drama jinakosti, nýbrž jako součást amerického příběhu, který po každém jedinci žádá, aby odhodil starou identitu a osvojil si novou.

Pro převážnou většinu židovských imigrantů, kteří se jen minimálně lišili od bílé většiny, nepředstavovalo odhození staré evropské identity žádný zásadní problém a postupem času s majoritní společností hladce splynuli. Američané afrického původu ovšem tuto volbu neměli a stále bohužel v jistém slova smyslu nemají. Touží-li tedy Coleman po tom, aby se stal plnohodnotnou součástí amerického příběhu v jeho klasickém pojetí, musí zaplatit lží.

Autorka je amerikanistka

Philip Roth: Lidská skvrna. Přeložil Jiří Hanuš. Volvox Globator, Praha 2005