Oni mluví s horami a rozumějí větru

Olga Vilímková(1960) po studiu na filozofické fakultě v Praze (francouzština-čeština) působila jako učitelka. V roce 2001 odjela do Peru, kde rok učila děti horských indiánů (své zkušenosti popsala v knize „Učitelkou v Peru“). Po návratu založila nadaci „Inka“ na podporu vzdělávání talentovaných peruánských dětí. Žije střídavě v Praze, kde učí na vysoké škole španělštinu a přednáší o životě indiánů, a v peruánských horách mezi indiány. Olga Vilímková je rozvedená, má dvacetiletou dceru.

Jak se dostane česká učitelka k indiánům?

Už jako malá holka jsem si s nimi přála žít, milovala jsem Vinnetoua, Poklad Inků. Ten sen se mi částečně splnil na začátku 90. let, když jsem začala jezdit do Peru jako průvodkyně se zájezdy. Když skončily, tak jsem tam několik týdnů zůstávala. Brzo mi ale došlo, že je to jen povrch, že o těch lidech moc nevím, a jestli je chci víc pochopit, musím s nimi delší dobu žít. To se mi podařilo před pěti lety. Zažádala jsem na peruánské ambasádě v Praze o možnost v Peru učit a dostala jsem od jejich školské správy umístěnku do jedné malé horské vesnice uprostřed And. Tam jsem rok pobývala na základní škole v Pucamarce, to je jedna z horských vesnic v centrálních Andách.

Jak vás lidé v Pucamarce přijali?

Náš vztah se několikrát změnil. Ze začátku jsem pro ně byla exotka, byli zvědaví na moje zelenomodré…