Mimochodem

Co se týče oblékání, musím přiznat, že jsem se celý život choval nekorektně k růžové. Muži ji nevpouštěli do svých šatníků, neboť věděli už z dětských anekdot, že patří k holčičkám. V malířství naopak růžovou vysoce ctím. Žádná jiná barva nevyznívá ve spojení s jinými barvami tak proměnlivě. V příjemně sladěném koloritu evokuje kypře rozkošnická těla, vůni květin či sladkost jahodových pěn, zatímco ve škále kalných šedí může zapůsobit ještě zoufaleji než nejtemnější černá. Je citová, křehká, dojemná.

Pánská móda odvrhla růžovou spolu s napudrovanými parukami, když se francouzští vyznavači svobody, rovnosti a bratrství rozhodli zúčtovat s érou rokoka. Tehdy se v symbolickém smyslu rozložila na základní barvy: revoluční červeň krve a reakční běl královských lilií. O sto let později si ji jako erbovní barvu znovu namíchali zakladatelé sociální demokracie, aby ukázali, že to s bojem za pokrok nemyslí až tak zabijácky.

Na televizní obrazovce se nyní už déle než rok objevují růžové kravaty. Nosí je nejčastěji vysocí úředníci blízcí Bruselu. Chápu to jako odvážné gesto vyjadřující rozchod s tradicí, jež veřejným činitelům velela tvářit se velechlapácky a veledůstojně. Růžové kravaty deklarují roztomilost, jemné požitkářství, vlídnou vstřícnost ke světu gayů a feministek. Hitler ani Stalin by je na sebe rozhodně nevzali, zato si je oblíbili televizní moderátoři. Povšiml jsem si toho, když mi referovali o rostoucích preferencích sociálních demokratů. Zpozorněl jsem. Že…