LSD – dobrá droga žije

Byl to vynález, o kterém se skládaly písně a psaly romány. Pak strašidlo, co zahubí vaše děti. A dnes? Ze Švýcarska, kde se před týdnem konala velká sešlost odborníků, k nám doléhá volání – průzkum lidského vědomí pomocí halucinogenů musí znovu začít. Tentokrát bezpečněji.

Je pátek ráno, mrzne a svítí slunce, na nebi ani mráček. Před mohutným komplexem basilejského kongresového centra se tvoří houf lidí. Podle vzhledu by člověk řekl, že uvnitř probíhá casting pro reklamu na výrobek, který je pro úplně všechny. Sešli se tu uhlazení pánové v šikézních oblecích, gnostici v kápích s dlouhým bílým vousem, hippies v batikovaných hábitech, novináři, rastafariáni, bezdomovci, manažeři, staří i mladí. Digitální panel u vchodu pro tento víkend neohlašuje obvyklé ekonomické nebo technologické téma. Jsou na něm tři velká písmena: L-S-D. Začíná sympozium u příležitosti stých narozenin Alberta Hofmanna. Basilejského chemika, který před šedesáti třemi lety náhodou při zkoumání námelu vynalezl LSD-25, nejznámější a nejkontroverznější halucinogenní drogu všech dob.

Naslouchat přírodě

Po krátkém čekání na registraci dostáváme desky s detailním programem a po jezdících schodech stoupáme do útrob rozlehlého bílého komplexu. „Kouření zakázáno v celém prostoru centra,“ oznamuje nepřehlédnutelná cedule poblíž vstupních bran. V centrálním prostoru už stojí stánky nabízející kromě absintu, afrodiziakálních a vitaminových koktejlů i zevrubné informace o psychedelických drogách. Své stolky tu rozkládají soukromé instituty, které se dnes věnují výzkumu psychedelik. Za nápisem Erowid postávají zakladatelé nejlepšího zdroje informací o drogách na internetu (www.erowid.org) manželé Earth a Fire Erowidovi, jedni z ohlášených řečníků.

V hlavním sále startuje slavnostní zahájení. Poslední opozdilci si vyzvedávají sluchátka se simultánním překladem a dva tisíce posluchačů vstává ze židlí, aby mohutným potleskem pozdravili oslavence – otce LSD Alberta Hofmanna. Stařec v tmavém obleku odkládá berle, usedá do připraveného křesla a se šibalským úsměvem zahajuje konferenci legendární historkou, jak k němu LSD poprvé přišlo. Příběh, během jehož vyprávění stoletý sympaťák živě gestikuluje rukama a rozdává do publika úsměvy, je všeobecně znám. Mladý chemik pracující pro švýcarskou farmaceutickou firmu Sandoz se jeden dubnový pátek roku 1943 rozhodl, že provede pár dodatečných testů s pětadvacátým derivátem kyseliny lysergové, aby si potvrdil svůj předchozí závěr, že jde o látku farmakologicky zcela nevyužitelnou. Na ruce mu přitom ulpělo titěrné množství zkoumané látky, které Hofmann omylem olízl. Po několika minutách začal cítit mírnou nevolnost a rozhodl se odjet z laboratoře domů. Cestoval jako obvykle na bicyklu, ale tahle projížďka se mu opravdu vryla do paměti. „Měl jsem pocit mimořádného neklidu, kombinovaný s nepatrnou závratí. Když jsem zavřel oči, běžel mi před nimi nepřetržitý tok fantastických obrázků, mimořádných tvarů a kaleidoskopických her s barvami,“ napsal tehdy Hofmann zprávu o neobvyklé zkušenosti svému nadřízenému. Tehdy poprvé ucítil účinky později zbožňované i démonizované drogy. „LSD mi otevřelo oči a umožnilo mi nahlédnout do procesu tvoření a vznikání,“ shrnuje stoletý muž z pódia basilejské konference svůj život s kyselinou. „Užívám si žití s přírodou a vším živým. To je hlavní odkaz LSD, který bychom si měli všichni uvědomit. Naslouchat víc přírodě a nenechat technologii zcela ovládnout svět.“ Publikum vstává a zaplňuje konferenční sál ohlušující ovací.

Kde jsme se to ocitli? Vždyť diethylamid kyseliny lysergové, jak zní oficiální rodné jméno LSD, najdeme v drtivé většině zemí na seznamu nejtvrdších narkotik hned vedle heroinu nebo kokainu a za jeho pašování i prodej padají tvrdé tresty. A tady v Basileji vidíme vážené psychiatry, antropology, matematiky, umělce i botaniky, jak vzdávají hold muži, který tuhle pekelnou látku přivedl na svět a mnozí namísto termínu droga neváhají říkat lék nebo pomocník. Návštěvník brzy pochopí, že o tom, co bylo, je a bude LSD, zdaleka není rozhodnuto.

Byl to šlágr

Už velmi krátce poté, co mladý švýcarský chemik došněroval domů a vyděšen ulehl do postele, začal jeho vynález žít vlastním životem. Mezi kapacitami několika vědních oborů panoval v té době už pár let čilý zájem o látky měnící lidské vědomí – antropologové jezdili studovat přírodní indiánské kmeny Střední a Jižní Ameriky, k jejichž životu neodmyslitelně patřily halucinogenní rostliny, chemici se pokoušeli laboratorně namíchat tzv. přírodní psychedelika obsažená v houbách, kaktusech nebo liánách a psychiatři toužili s jejich pomocí zkoumat a léčit pacienty. LSD přišlo jako na zavolanou. Dalo se relativně snadno a levně vyrábět, stejně jako ostatní halucinogeny nezpůsobovalo závislost a drtivě účinkovalo už při velmi malých dávkách. Když jej Hofmann po první poněkud hororové zkušenosti okusil znova, dočkal se extatických zážitků. Jeho mateřská firma Sandoz vyrobila slušnou zásobu a po nezbytných testech nabídla koncem 40. let LSD zdarma psychiatrům a farmakologům k experimentům.

„Byl to šlágr,“ kývá hlavou psychiatr na penzi Miloš Vojtěchovský (81) a na stůl svého smíchovského bytu přináší zažloutlé vědecké publikace, v nichž se to hemží popisy halucinací všeho druhu, zvolenou gramáží a vědeckými poznámkami pod čarou. Socialistické Československo mělo v temných 50. letech štěstí – právě Hofmannův zaměstnavatel Sandoz byl jedinou farmaceutickou firmou zpoza železné opony, která sem směla vyvážet léky. A s nimi přišel i „hit“ poválečné psychiatrie jménem LSD, takže několik zdejších ústavů mohlo rozjet vlastní výzkum. „Byl jsem pokusnou osobou číslo pět, šlo o navození stavu modelové psychózy,“ vzpomíná Vojtěchovský na chvíli, kdy se coby začínající psychiatr ze zvědavosti v roce 1955 přihlásil do vůbec prvního tuzemského experimentu s kyselinou. Spíše nepříjemný, ale velmi intenzivní zážitek mu prý umožnil lépe pochopit, co prožívají nemocní pacienti za zdmi léčeben, a Vojtěchovský brzy začal experimentovat sám. Pole možností bylo nedozírné: psychiatři u nás i ve světě nejprve prostřednictvím LSD simulovali sami sobě duševní nemoci, později se začali pokoušet léčit nemocné – od neurotiků přes narkomany závislé na opiátech až po děti postižené autismem, schizofreniky či pacienty sužované nádorovými bolestmi. Během jediné dekády vyzkoušeli odborníci z celého světa novou látku na více než 40 000 nemocných. Výsledky byly pozoruhodné. „Stav dvou třetin pacientů, na jejichž neurózu nefungovala klasická psychoterapie, se při jednom českém výzkumu díky LSD výrazně zlepšil,“ vzpomíná Miloš Vojtěchovský. Světová literatura podobných nadějných studií nabízí bezpočet. Mají ale jednu nevýhodu – nedostaly šanci na opakovaná zkoumání, jež by původní entuziasmus proměnila v prověřený a praktický postup. Zázračnému dítěti Alberta Hofmanna totiž nebylo dáno dospět.

Microsoft na tripu

Ale pojďme na chvíli zpátky do Basileje. Večerní blok přednášek, projekcí a výstav psychedelického umění pomalu končí, z kuřáckých zón již voní hašiš a po celém sále se tvoří skupinky diskutérů. Zahlédneme třeba českého malíře Ottu Plachta, jenž hledá inspiraci pro svou tvorbu v halucinogenní liáně ayahuasce z jihoamerických pralesů, anebo Ricka Doblina, ředitele americké organizace MAPS (Multidisciplinary Association for Psychedelic Studies), jež se snaží navázat na přetrženou tradici a vrátit dnes výzkum psychedelik na vědeckou půdu jako seriózní téma. „Potřebujeme se dostat na legální bázi. Jsme na cestě zpět na Harvard,“ hřímal před chvílí prezident Doblin na své přednášce. A neinformovaný pozorovatel musel být překvapen, když se dozvěděl, kdo organizaci MAPS ve snaze o renesanci psychedelik finančně pomáhá. Hlavní donátory netvoří žádní zestárlí sentimentální hippies, ale vývojové jádro Microsoftu či zakladatel firmy Apple Computers Steve Jobs, který se loni svěřil New York Times, že „požití LSD je jedna ze dvou či tří nejdůležitějších věcí, které jsem za svůj život udělal“. Spojení látek měnících vědomí, moderních technologií a špičkových mozků je dnes zajímavým fenoménem. Jeden z otců-zakladatelů Microsoftu Bob Wallace věnuje ročně 350 tisíc dolarů organizacím, zabývajícím se výzkumem drogy MDMA (extáze) při terapii, a jako svou nenahraditelnou inspiraci uvádí LSD třeba také vynálezce počítačové myši Douglas Engelbart nebo držitel Nobelovy ceny za objevení dvojité spirály DNA Francis Crick.

Mezi nejobletovanější celebrity v kuloárech konference ovšem patří legendy květinové éry 60. let, k níž LSD neodmyslitelně náleží. Houf ctitelů obklopuje třeba Ralpha Metznera, kolegu a přítele jednoho z hlavních propagátorů „kyseliny“ – Timothyho Learyho. „Chtěla bych vám poděkovat za to, že jste změnil můj život,“ chytá se ho za ruku dvacetiletá dívka s dlouhými černými vlasy. „A jak jsem ho změnil?“ ptá se s úsměvem Metzner. „Vaše myšlenky mě udělaly svobodnější,“ zajíká se nervozitou obdivovatelka.

Pro všechny a pro nikoho

Jméno Timothy Leary patří k těm, která nemohla v souvislosti s LSD nepadnout – byl klíčovou postavou jejího vzestupu i pádu. V roce 1960 si nadějný a brilantně uvažující psycholog z Harvardu při výletu do Mexika koupil od místního šamana magické halucinogenní houby a snědl je. Nebyl sám, komu takový zážitek změnil život, rázný a ambiciózní akademik toho ovšem brzy využil pro svou práci. Sedmnáct let po objevení LSD nebyl už výzkum halucinogenů ničím tak neobvyklým, Leary měl ovšem zázemí nejprestižnější univerzity, charisma, mimořádné vědecké nadání a uměl přitáhnout publicitu. Na Harvardu začínal s psilocybinem (látkou obsaženou v magických houbách) a v roce 1962 si vydobyl první ostruhy, když s velkým úspěchem zkoumal jeho terapeutický efekt na nepolepšitelném osazenstvu Concordské věznice. Spirituální potenciál psychedelik, o němž si racionálně orientovaní vědci raději jen šuškali, se nebál ozkoušet v praxi a podal pak drogu skupině studentů religionistiky – 90 % jich referovalo, že tato zkušenost prohloubila jejich náboženské cítění.

Klidné období netrvalo dlouho. Začínala květinová revoluce, období rovnostářství a vzpoury proti establishmentu a zapálený harvardský vědec se postupně měnil v ještě zapálenějšího proroka. LSD je svátost vhodná pro každého, hlásal Leary. V roce 1963 na ústředí firmy Sandoz ve Švýcarsku dorazila z Harvardu objednávka na milion dávek kyseliny a 25 kilogramů čistého psilocybinu navrch. „Podmínili jsme dodávku poskytnutím povolení patřičných zdravotních orgánů vlády Spojených států,“ vzpomíná na svou tehdejší obezřetnost vynálezce Albert Hofmann. Razítko nepřišlo, zato byl megaloman Leary obratem vyhozen z Harvardu a coby psychedelický mesiáš se zapojil do hnutí hippies. Interview v časopise Playboy, v němž ženám sliboval po požití LSD sto orgasmů za sebou, je jen drobnou ukázkou, jaké PR tenhle vědec-vizionář své oblíbené chemikálii dělal.

Stále ještě legální LSD se šířilo Amerikou, spisovatel Ken Kesey pořádal kyselinové party, kde se zředěná omamná látka nalévala sběračkami ze sudů, a drogu lásky bral kde kdo. Vedle extatických zážitků ovšem přibývalo i těch špatných. Hrůzné vize, sebevraždy i zločiny na LSD, nastartovaná schizofrenie nebo vážné psychické problémy – to všechno byl důsledek pouličních „experimentů“ bez odborného dohledu. Vládní protidrogová agentura i média negativní případy s oblibou nafukovaly a bylo jasné, že se blíží konec kyselinové éry. „Jednoho dne mi ředitel firmy profesor Stoll znechuceně řekl: Byl bych raději, kdybyste žádné LSD neobjevil,“ vzpomíná Albert Hofmann na deziluzi poloviny 60. let. Švýcarští chemici znepokojení, že LSD uniká z laboratoří do klubů a na květinové párty, pak sáhli k radikálnímu kroku: zcela jej přestali vyvážet. Výzkum měl potíže, ale americkým hipíkům to bylo jedno – bývalý student chemie, jinak zvukař kapely Greatful Dead Owsley Bear Stanley přesně téhož roku (1965) okopíroval basilejskou recepturu a zřídil si v San Franciscu malou laboratoř, která tamní průzkumníky vědomí zásobovala. Ke cti květinových dětí nutno podotknout, že ani v dobách, kdy podle odhadů tajemství kyseliny ozkoušelo více než milion Američanů, se LSD nestala předmětem narkobyznysu. Jedna dávka se dala koupit za tři až pět dolarů a vyrábělo ji podomácku několik málo nadšenců.

V roce 1967 přijal Kongres zákon, který kyselinu zakázal a zařadil ji mezi nejtvrdší drogy. Se zábavou hippies šly ale do koše i výzkumy – embargo na halucinogeny platilo dvě desetiletí bez výjimky. A za Spojenými státy zavedly zákaz další země, jako poslední v řadě kupodivu až v roce 1974 socialistické Československo. „Úřady se bály toho samého – že LSD z výzkumu někudy uteče mezi mládež,“ vzpomíná psychiatr Vojtěchovský, „takže ministerstvo zdravotnictví rozhodlo, že to musí skončit. Přišla komise a všechny zásoby se musely spálit v kotelně.“

Ledy tají

Druhý den basilejského sympozia začíná v osm ráno krátkým hudebním naladěním, po kterém opět následují přednášky a diskuse. Téma dne: Extatické dobrodružství. Ve většině sálů se diskutuje o vlivu LSD na tvorbu, který ve zmíněných 60. letech proslavili lidé jako básník Allen Ginsberg, hudebníci Jerry García nebo Jimi Hendrix. My se vydáváme do centrálního prostoru na smluvený rozhovor se zakladatelem informačního webu Erowid – Earthem Erowidem. „Od dětství mi všichni říkali, že drogy jsou zlo. Ale když jsem přišel na střední školu, všichni kouřili trávu. Na univerzitě nejlepší studenti brali LSD nebo extázi a říkali, že je to strašně zajímavé. Takže mi to nedávalo smysl,“ popisuje Erowid, proč se v roce 1995 rozhodl se svou ženou na internetu založit web, který obsahuje detailní informace o všech známých drogách. Jeho stránky navštíví denně padesát tisíc zájemců o informace a diskusi. Jak se dívá na zastavení výzkumu LSD? „Myslím, že je to škoda, protože s využitím dnešních technologií bychom se dozvěděli mnohé o lidském mozku,“ říká Erowid. V poslední době se prý ale atmosféra kolem výzkumu psychedelik ve Spojených státech mění. „Precizní vědecký výzkum, o který se teď zajímá stále více lidí, je možný. I když samozřejmě s obtížemi, protože pojmy LSD nebo extáze jsou v USA stále vnímány negativně,“ říká Erowid.

Co cítí ptáci

Prázdno, které nastoupilo po zákazu psychedelik, by ve vědeckých dějinách těžko hledalo paralely. „Výzkum látek měnících vědomí byl namáhavou a ponižující kapitolou profesních životů většiny prominentních vědců-psychiatrů, kteří patřili ve své generaci k nejlepším a nejobjevnějším,“ říká americký lékař Richard Strassman, kterému se o dvacet let později podařilo na zkoumání navázat. Ještě nedávno opěvované experimenty měly najednou nulovou publicitu a bylo lepší se jimi nechlubit, do univerzitních přednášek pro studenty se dostalo jen minimum informací, jako by psychedelická éra a tisíce stran popsaných výzkumy vůbec neexistovaly. Kdo si nechtěl komplikovat život, raději obrátil list a přesedlal na jiné téma.

Stanislav Grof si ho komplikovat chtěl. Pražský psychiatr, který začínal v Československu s psychoanalýzou, než jej v 50. letech zcela nadchly možnosti psychoterapie s LSD, emigroval do Kalifornie a ani v tuhých dobách nevzdával bádání v oblasti rozšířeného lidského vědomí. Spolupracoval s jogíny, indiánskými šamany, východními mystiky a vizionáři, vyvinul techniku, jak dosahovat kýžených stavů bez použití chemikálií, známou jako holotropní dýchání. Dal dohromady úctyhodné množství záznamů o psychedelických stavech a kromě toho, že obhajoval jejich léčivý potenciál, šel ještě dál – tvrdil, že zkušenost s nimi radikálně mění západní představu o fungování světa, která se v principu od časů Isaaca Newtona nezměnila. Jeho pacienti se totiž z intoxikovaných stavů vraceli se zkušenostmi, nad nimiž zůstával rozum stát. Zcela reálné zážitky ze života předků, které se daly v praxi ověřit, natolik intenzivní vcítění se do konkrétních zvířat nebo rostlin, že v biologii nevzdělaní lidé byli po návratu schopni podat vyčerpávající informace ze života jiných druhů. Detailní prožitky událostí z dávných epoch, telepatie i intenzivní vědomí živoucí planety. „Dlouho jsem tyhle zkušenosti jako vědec odkládal stranou a nevěnoval jim pozornost, ale nahromadilo se jich tolik, že už jsem nemohl popírat důkazy,“ komentuje Grof své rozhodnutí přibrat abnormální jevy do hry. Když o mystice mluvil o dekádu dříve Timothy Leary, vypadalo to jako úlet beatnického excentrika, Grofovy zkušenosti s LSD ale kupodivu vedly stejným směrem. Změněné stavy vědomí, které západní společnost po staletí vytěsňuje, kriminalizuje nebo odsouvá do blázince, vykazovaly silný spirituální potenciál, velmi se podobající představám východních filozofií nebo přírodních národů. A mohou sloužit jako prostředek osobního růstu. Ne nadarmo se z planetárních „tripů“ pacienti často vraceli s pevným přesvědčením, že hodlají žít jinak a neubližovat druhým ani přírodě. Grofův pečlivě vyargumentovaný názor, že lidské vědomí je propojené s celou biosférou a univerzem, sice rezonoval v alternativních kruzích nebo mezi ochránci přírody, ale u mnoha akademiků mu vynesl pověst šarlatána. LSD otevřelo propast mezi tradičními vědci a těmi, kteří neměli zábrany přemýšlet jinak.

Kromě dodnes aktivního Grofa Ameriku v časech „psychedelické prohibice“ projasňovala ještě jedna postava. Legendami opředený bělovlasý stařík, bývalý voják z povolání a psycholog, který se od 60. let věnoval terapii s LSD, psilocybinem či meskalinem a nehodlal na tom nic měnit ani po kongresovém zákazu. Tajný náčelník, tak zní přezdívka muže, jehož pravé jméno zůstává i dvacet let po jeho smrti na přání rodiny utajené. Prý věčně usměvavý a dobře naladěný kmet, na něhož s úctou vzpomíná třeba chemik a vynálezce psychedelik na principu extáze Alexander Shulgin, se nebál ani pod hrozbou kriminálu servírovat „medicínu“ kolegům psychoterapeutům, pacientům nebo zájemcům o poznávací výlet do vlastní duše. Díky němu halucinogeny v 70. a 80. letech okusila mladá generace, která dnes bojuje s úřady a snaží se výzkumy znovu vrátit do hry.

Houby jsou lepší

Poslední den basilejské konference patří tématu budoucnosti LSD. Někteří z přítomných radikálů dávají k lepšímu ideální vizi: po prvním terapeuticky asistovaném požití „kyseliny“ bude možné vyzvednout si dávku LSD pro vlastní potřebu v lékárně. Zajistilo by se tak, že LSD budou brát jen lidé, kteří jeho účinky už poznali v praxi pod dohledem odborníka. Nutno podotknout, že nic takového se zatím nikde nechystá. Ve hře o LSD měly v posledních letech hlavní slovo represivní složky: na přelomu tisíciletí zatkli američtí policisté dva chlapíky z Kalifornie, kteří v opuštěném silu v Kansasu vyráběli LSD ve velkém a zásobovali prakticky veškerý černý trh v Americe a v Evropě. Soud poslal Williama Pickarda a Clydea Appersona na doživotí za mříže a od té doby není LSD prakticky k sehnání. V protidrogové agendě se stalo zanedbatelnou položkou.

Psychedelika vytěsněná z ulic se ale od 90. let pomalu vracejí do výzkumu. Přísná americká protidrogová agentura DEA udělila v roce 1990 po složitém vyjednávání průlomovou licenci zmíněnému lékaři Ricku Strassmanovi na výzkum mimořádně silného halucinogenu DMT – jak už to tak bývá, experiment ho zavedl na zcela neprobádanou cestu, protože velká část pokusných osob referovala o mimořádně intenzivním, nezapomenutelném setkání s vyššími inteligentními bytostmi. Po Strassmanovi následovali další, takže dnes už několik výzkumů běží. Další muž institutu MAPS, harvardský profesor John Halpern, představuje v Basileji zárodek své nejnovější studie využití drogy zvané MDMA čili extáze při léčbě úzkosti u pacientů s rakovinou. „Máme požádáno o povolení u DEA a splnili jsme všechny podmínky pro udělení, takže by nic nemělo stát v cestě,“ říká Halpern. Právě úleva od strachu a bolesti byla jednou z nadějí psychedelik a zažívá renesanci. Slibně vypadá třeba využití psilocybinu k léčbě nejtěžších forem migrény, jejichž bolest odborníci srovnávají s amputací nohy zaživa a na něž zatím nic účinně nepomáhá. Oba příklady ukazují, že LSD, které kdysi vtáhlo psychedelika do vědy a medicíny, je dnes na ústupu ze scény a zůstává spíše symbolem než reálně využitelnou látkou. „Nepochybuji o tom, že tehdejší výzkum byl revoluční. Dnes je ale jiná doba. Potřebujeme přesná data o účincích těchto látek a LSD v tomto ohledu vychází jako problémová substance,“ říká neurofarmakolog Felix Hasler, který se věnuje výzkumu halucinogenů na univerzitě v Bernu. „Mnohem lepší je pro výzkum LSD velmi podobný psilocybin, který je mnohem čistší a statisticky zpracovatelnější látka. Navíc účinky LSD trvají příliš dlouho. A když trip trvá osm nebo deset hodin, je to nepraktické. I výzkumník psychedelik musí jít jednou domů,“ směje se Hasler. Dodejme, že oslavenec Albert Hofmann nemusí být z té kritiky smutný – byl to totiž znovu on, kdo v 50. letech halucinogenní psilocybin izoloval z magických hub v Jižní Americe.

Povolená liána

Nit byla navázána, velkou neznámou však stále představuje širší zpřístupnění psychedelik pro psychoterapii nebo osobní růst. Podle řady zainteresovaných vědců je to však jen „otázkou času a důvěryhodných studií“. Německý psychoterapeut Manuel Schoch nabádá k vytvoření státních meditačních center, kde bude podáváno LSD. „Jestliže mluvíme o ztrátě duchovního rozměru života, potřebujeme najít možnost, jak ho lidem zpřístupnit. Kostely již tuto funkci neplní,“ říká Schoch. V běžném člověku asi v tu chvíli přece jen vyklíčí strach, zda návrat psychedelik znovu nepřinese sebevražedné noční můry nebo teenagery vyskakující z oken věžáků v domnění, že jim narostla křídla. Zasvěcení odborníci mají v této věci vcelku jednoznačný názor: naprosto klíčové je duševní rozpoložení uživatele a kontext. Pokud se psychedelika podávají pod odborným dohledem a předchozí vyšetření eliminují lidi se sklonem k duševním onemocněním, je riziko minimální. A ostatně i špatný trip občas patří k věci – v lidském vědomí stejně jako v přírodě platí, že nic není zadarmo.

Přestože se řeči o drogách, kostelech a duchovním rozvoji mohou zdát bláznivé, poslední dekáda nás přesvědčuje, že tomu tak docela není. Z Brazílie se totiž vcelku úspěšně šíří do světa neortodoxní církev Santo Daime – synkreze indiánského přírodního šamanismu a liberálního křesťanství. Podobně jako u Native American Church ve Spojených státech je základní duchovní metodou užívání posvátné rostliny – odvaru ze silně halucinogenní liány ayahuascy. To, že má Santo Daime (jejímiž příslušníky jsou indiáni, míšenci i běloši) podobně jako domorodci v USA ze zákona výjimku z protidrogových zákonů, nás asi nepřekvapí, pozoruhodná je ale její expanze na starý kontinent. První praktikanty v Německu nebo Francii policie v 90. letech nemilosrdně pronásledovala, už pět let je však na světě důležitý precedens z Nizozemska. Dnes padesátiletá Holanďanka Geraldine Fijnemanová, která se podle svých slov díky tradiční šamanské medicíně ayahuasce v Jižní Americe vyléčila z rakoviny, založila odnož Santo Daime v Amsterodamu. Na základě tipu německé policie v říjnu roku 1999 vtrhla na její náboženskou sešlost policie, účastníky pozatýkala a obvinila z drogových přečinů. Fijnemanová, přesvědčená o své cestě, se ale pustila do boje s úřady a o dva roky později zvítězila. V květnu 2001 uznal odvolací soud církev Santo Daime jako regulérní náboženskou organizaci a přiznal jí právo užívat posvátnou rostlinu ayahuascu pro spirituální účely.

Albert se loučí

Poslední den konference se pomalu blíží ke konci a v panelové diskusi se řeší adekvátní protidrogová politika. „Nevoláme po legalizaci drog, tu nikdo nepotřebuje,“ hřímá z tribuny Ralph Metzner. „Naučili jsme se drogy regulovat. Umíme to s alkoholem i tabákem a zvykli jsme si na to. Nikdo přece nechce, aby kouřily děti nebo řídili auta opilí lidé. Jde jen o to oddělit od ostatních drog politiku a přistupovat k nim racionálně.“ Po něm pak autor „šamanistického“ bestselleru Kosmický had Jeremy Narby vyzývá k návratu ke zkoumání mysli po vzoru indiánských medicinmanů; LSD by v tom mohlo sloužit jako klíč: „Měli bychom využít znalostí současné technologie, která nám umožňuje pochopit fyzické stránky člověka rozluštěním DNA. A též znalostí naší mysli a vědomí, které dřív zkoumali šamani a kterými jsme se my přestali zabývat. Jedině spojení těchto dvou rozměrů nás totiž může zachránit před zánikem.“

V hlavním sále se malátně pohybují unavení řečníci a z posledních sil odpovídají na otázky novinářů – blíží se závěrečná ceremonie. Na pódiu se už sesedají hlavní aktéři. Když je vše připraveno, objevuje se i sám oslavenec – Albert Hofmann, který svou magickou kyselinu naposledy ochutnal před třemi roky. Přítomné celebrity mu blahopřejí ke stým narozeninám. Každý po svém – někdo mu čte báseň, jiný hraje na piano vlastní skladbu, další zpívá své speciálně složené blues. Organizátoři děkují všem – od hostesek přes techniky až po překladatele. Omlouvají se za menší množství žen v řadách řečníků. Nakonec se s publikem loučí Albert Hofmann: vstává bez pomoci z křesla a dojatě všechny zdraví. Na jeho tváři se lesknou slzy. A nejen na jeho, dobrá třetina stojícího sálu vytahuje kapesníky. K pianu znovu usedá německý psychoterapeut Rolf Verres, aby sympozium uzavřel. Jak avizují pořadatelé, po posledních tónech již nebude nikdo mluvit.