Ve hvězdách

Že je můj dědeček známý herec, mi došlo až ve chvíli, kdy mi při záběru na hořícího Jana Husa s nadšením říkali: to je tvůj děda. Pro malé dítě to byl zvláštní zážitek. Časem jsem si ale v osudu svého předka Zdeňka Štěpánka začal všímat zásadnějších věcí. V jedné skříni s špatně fungujícím zámkem se totiž skrýval strhující příběh muže, který se stával součástí dějinných událostí, jež jsem znal jen z dějepisu. Nechci popisovat život svého dědy, jen se krátce zastavit nad pár dopisy.

Co mě na čtení těch listů zaujalo především, bylo zjištění, jak obrovský vliv herci mají. Čeká se od nich, že budou svědomí a hlas národa. Z dopisů od obyčejných lidí ale i politiků je znát, že v divadelníky vkládali velké naděje nebo je viděli jako prostředky svých cílů. Dědovi to přineslo nejhorší okamžiky, jaké si asi umí člověk představit. Když se i díky velkým chybám československé vlády uzavřela mnichovská dohoda v roce 1938, ministři na sebe zděšeně hleděli, kdo najde odvahu to oznámit národu. Nikdo ji nenašel, tak vybrali nejznámějšího herce, dali mu do ruky prohlášení a zapnuli mikrofon. Nesměl dopředu znát, co čte. Stejnou věc udělali později i nacisté, i oni dědu vyzvali, aby přečetl v rádiu prohlášení o věrnosti Říši. Děda se radil s Národním divadlem, jestli to má udělat, protože nacisté hrozili, že jinak celý amsábl pošlou do koncentračních táborů. Všichni jej na kolenou prosili, aby to udělal. Po válce jej ti samí lidé v účelových soudech chtěli poslat do vězení a nenechat hrát. Jak by se asi člověk zachoval?

V již zmíněné skříni plné zajímavostí jsem měl nejraději dopisy od Hugo Haase. Možná proto, že mám rád jeho filmy. Psal často dědovi z emigrace, kam odešel těsně před příchodem nacistů. Dopisovali si spolu zejména proto, že Zdeněk Štěpánek patřil mezi tu hrstku jeho kolegů, kteří jej v době 2. republiky nezavrhli jenom proto, že byl Žid. V Haasových listech je cítit silná nostalgie a víra, že se ještě jednou do Československa vrátí a bude zase moci tvořit. Bohužel se tak už nestalo. Vtipný je i dopis od Jana Masaryka k jednomu představení z roku 1934: „Hrál jsi to moc dobře, že se ale za takové kusy dávají Nobelovy ceny, to mě překvapuje. Nejsem asi dost intelektuálsky vyspělým, abych pochopil, co nám duše Pirandellova chce sdělit.“

Temnější jsou dopisy z padesátých let na různé úřady, kde orodoval za kolegy herce, kteří podle totalitního režimu neměli dostatečně dobrý kádrový posudek, aby mohli stát na jevišti. Stejně tak jsou hrozné dopisy dramaturgů, kteří odmítají nové hry navržené dědou do repertoáru. Česká dramaturgie „stojí před úkolem podat svému obecenstvu obraz jeho národních dějin se správným zachycením ekonomických a společenských souvislostí – tedy historii viděnou třídně, marx-leninsky“.

Děda by minulý týden oslavil 110 let. Těch dvaasedmdesát skutečně prožitých je pro mě v mnohém inspirací. V tom dobrém i v tom zlém.