Událost v divadle

Pro skutečné mistry současného světového divadla je jen žalostně málo příležitostí, jak u nás představit svá výtečná díla: plzeňský festival Divadlo, Pražský divadelní festival německého jazyka, Národní divadlo, Archa, tím výčet našich pravidelných kontaktů se zahraničím v podstatě končí. Pro dynamický pohyb na české scéně jsou přitom takové kontakty velmi důležitým impulzem. Příkladem mohou být dvě návštěvy britského režiséra Petera Brooka, které iniciovaly dalekosáhlé proměny zdejšího horizontu performativního umění: poprvé se u nás představil v roce 1964 s Králem Learem, před patnácti lety zde předvedl inscenaci Woza Albert. Na počátku října přijede do Česka potřetí, do Archy přiveze svou novou inscenaci Sizwe Banzi je mrtev. I v tomto případě půjde o výjimečnou událost.

Peter Brook během své kariéry způsobil společně s režiséry formátu Stanislavského, Mejer-cholda, Reinhardta, Grotowského či Strehlera největší změny a reformy divadla 20. století, které jsou dodnes inspirativní. Prakticky neexistuje oblast, do níž by jako tvůrce nezasáhl – inscenoval Shakespearova dramata v Royal Shakespeare Company, staroindický epos Mahábhárata či mytický text Ptačí sněm, obrovské plenérové představení Orghast v Íránu, hry Antona Čechova, několik oper, ale třeba také projekty, které nyní nazýváme site specific.

Věnoval se filmu (Pán much, Marat – Sade), hudbě, scénografii a teoretické reflexi divadla. Se svými herci se vydal mimo jiné do Afriky či na Blízký východ, aby mezi tamními obyvateli nacházel základní zdroje lidské komunikace, které se neopírají o jazykovou zkušenost, ale jen o tělo, zvuk, hudbu a prostor. Tento antropologický aspekt hledání univerzálního divadelního jazyka, který může fungovat i beze slov nebo dramatické textové předlohy a jasného scénáře, jej dovedl k práci se soubory, které ruší veškeré rasové, jazykové a kulturní bariéry. Svým způsobem zde umění funguje jako apel vedoucí k porozumění a vytěžení maxima z kulturních rozmanitostí, čímž se Brook stal jedním z velkých nositelů humanistické tradice. Ačkoli se jako režisér věnoval i scénografii, tedy zaplňování scény výtvarnými elementy, objevil především kouzlo prázdného prostoru a jeho potenciálu, který musí herec oživit a zabydlet teprve svou akcí. Právě tento Brookův návrat ke skromnosti a hledání zdrojů divadelnosti v jádru naší imaginace je tím, co nikdy nepřestane být aktuální. A pokud se přitom režisérovi podaří navázat i spojení mezi divákem a hercem, existuje reálná šance stát se v divadle svědkem skutečného magického rituálu.

Inscenace Sizwe Banzi je mrtev je čerstvým dílem nyní jednaosmdesátiletého režiséra. Hra Athola Fugarda, Johna Kanieho a Winstona Ntshona se odehrává v prostředí jihoafrických townshipů v době apartheidu, v komorním představení vystupují pouze dva aktéři. Hlavní hrdina Sizwe Banzi řeší základní otázku týkající se jeho identity: díky různým okolnostem je donucen používat cizí občanku a pravidelně se tak stává někým jiným, než kým ve skutečnosti je. Nečekejme však depresivní výpověď člověka drceného všudypřítomným rasismem a předsudky. Brook a dvojice herců hodně těží z komického potenciálu proměn člověka, jehož totožnost jako by závisela na pouhém používání a vlastnictví právoplatných dokumentů, které mu zaručují spokojenou existenci. Poslední Brookova díla se sice místy blížila až k jakýmsi paradivadelním seancím, ale Sizwe Banzi, aspoň podle zvěstí, by měl být inscenací výbuchu spontaneity a precizního komického herectví. Praha by se tedy po letech mohla opět otřást v základech.

Autor je redaktorem časopisu HIS Voice.