Respekt vyhrál v ruském dluhu

Zrovna v této vzrušené době vyhrál týdeník Respekt důležitou bitvu dlouhé a otravné války. Války proti nechuti úředníků a politiků zveřejňovat potřebné informace a údaje, díky kterým by jim veřejnost lépe viděla na prsty a nebylo by tu tak snadné roztáčet státní zakázky a kšefty zavánějící na sto honů korupcí. V tomto vítězném případě jde o hodně. Ve hře je podezřelý prodej stamiliardového ruského dluhu českou vládou společnosti Falkon Capital. Po pěti letech našich urgencí a žalob rozhodl Nejvyšší správní soud, že ministerstvo financí musí zveřejnit smlouvy o prodeji. Na významu a průlomovosti verdiktu neubírá ani poněkud tristní fakt, že to trvalo tak dlouho.

Mlčet jako hrob

Pět let je opravdu dost dlouhá doba, aby skoro každý zapomněl, o co vlastně s tím Falkonem tehdy šlo. Vláda Miloše Zemana prodala této zcela neznámé společnosti stamiliardový ruský dluh za pětinu jeho hodnoty. Stalo se tak bez jakékoli soutěže a bez ohledu na fakt, že ruská vláda na umoření dluhu uvolnila v přepočtu přes padesát miliard korun. Když pak tuto sumu poslala do Čech, třicet miliard se někde na cestě mezi Moskvou a Prahou prostě ztratilo (podrobnosti viz box). Všechny indicie naznačovaly na podezření z korupce či praní špinavých peněz. Jasno mohlo vnést jedině zpřístupnění smluv o transakci. Respekt o to požádal na základě zákona o svobodném přístupu k informacím v říjnu 2001; ministerstvo financí odmítlo smlouvy zveřejnit. Tolik stručné připomenutí. Čtení rozsudku je velkým dobrodružstvím a čtenář chvílemi nevěří svým očím. „Co si to úředníci ministerstva financí dovolují?“ musí se ptát prakticky u každého odstavce třináctistránkového zdůvodnění verdiktu.

Než se dostaneme k popisu, jak se zoufale snažili přinutit ministerstvo k zpřístupnění smluv sami soudci, zkusme popsat, v čem je rozsudek zásadní. Je dokonalým návodem, jak se mají občané chovat, když se setkají s podobnou úřední svévolí jako Respekt. Říká, že vláda a její úředníci jen tak z plezíru nemohou rozdávat razítka tajné na jakýkoli dokument. Důrazně úředníky upozorňuje, že právo českých občanů je důležitější než mezinárodní závazek, v tomto případě slib Zemanova kabinetu ruské vládě, že bude o smlouvě mlčet.

Posíláme právníka

Teď trochu nudnější právničiny. Ministerstvo financí zamítlo žádost Respektu v listopadu 2001. Důvod? Některé ze smluv prý „spadají do režimu utajovaných skutečností“, dostaly razítko důvěrné. Smlouva mezi českou vládou a Falkonem spadá do obchodního tajemství. Smlouva mezi českou a ruskou vládou může být zase zveřejněna jen se souhlasem Moskvy, a ta své „da“ podle ministerstva financí odmítá říct, ověřit si to v Moskvě je ovšem vyloučeno. A aby těch tajností nebylo málo, ministerstvo se ještě pojistilo tvrzením, že sedmnáct miliard korun, které za stomiliardový dluh nakonec dostalo, se „netýká používání prostředků státního rozpočtu, ale naopak jeho příjmu“ a na něj se prý zákon o svobodném přístupu k informacím nevztahuje. Všechny důvody soud ovšem smetl. Ale nepředbíhejme.

Respekt podal žalobu a spis začal své putování. Městský soud v Praze se žalobou odmítl zabývat, nespadá prý do jeho kompetence. V prosinci 2002 tak spis dorazil na vrchní soud. Opakované dotazy a urgence odráželi jeho tiskoví mluvčí s tím, že případ pořád ještě nedostal konkrétní soudce. „Vrchnímu soudu se do toho asi nechtělo, věděl, že od počátku roku 2003 přejde agenda sporů o svobodný přístup k informacím na Nejvyšší správní soud, řada žalob měla podobný osud,“ vzpomíná expert na informační právo Oldřich Kužílek. Nejvyšší správní soud pak trávil nějaký čas korespondencí s ministerstvem financí, které opakovaně odmítlo soudu předložit zmíněné smlouvy k posouzení.

Soud požádal v dubnu 2003 o úplný originál smluv. Ministerstvo nereagovalo. O dva měsíce později soud žádost urgoval, ministerstvo poslalo část smluv, ty podstatné ale nedodalo. Na další urgenci poslalo dokumenty, ze kterých nebylo soudu příliš jasné, jak se prodeje dluhu týkají (šlo totiž o smlouvu mezi ministerstvem financí a Falkonem z roku 2004, smlouva o prodeji ruského dluhu byla ale podepsána o tři roky dříve). Tak uběhly tři roky. Jednou ministerstvo požádalo o prodloužení lhůty k dodání listin z důvodu „prověření možnosti a způsobu předání dokumentů“, jindy s vysvětlením, že to nestíhá, ale vyřídí vše „v nejbližším možném termínu“.

Korunou jednání ministerstva byla žádost jejich právníka o možnost návštěvy soudu „kvůli této záležitosti“. To je naprosto nepřípustné, ani jedna strana nesmí před vynesením rozsudku jednat se soudem samostatně. „Brání to korupci, ovlivnění a zastrašení soudců,“ vysvětluje bývalý soudce Ústavního soudu Vojtěch Cepl. Soud vzdal pokusy získat klíčové smlouvy a vynesl rozsudek. Zrušil někdejší zamítavé stanovisko ministerstva financí a vrátil mu věc k novému projednání. Ze zdůvodnění rozsudku ale jasně vyplývá, že ministerstvo musí smlouvy Respektu zpřístupnit.

Ministr se podívá

Jak je možné, že ministerstvo tak okatě pohrdá soudem? A kdy smlouvy zveřejní? „K věci se nebudeme vyjadřovat, probíhá odvolací řízení, a než bude ukončeno, nebudeme odpovídat na žádné otázky,“ zní stručná e-mailová odpověď pověřeného ministerského úředníka. Jaké odvolání? Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu přece neexistuje odvolání. „Vše, co jsme mohli sdělit, jsme sdělili,“ píše v dalším e-mailu ten samý úředník. „Já jsem se s podrobnostmi rozsudku neseznámil, nemůžu vám odpovědět,“ říká ministr financí Vlastimil Tlustý. Ale vždyť jeho strana patřila ke kritikům prodeje a teď má úžasnou šanci zjistit, jak to bylo, a v případě potvrzení pochybností vše – s posvěcením soudu – zpřístupnit. Navíc liknavost ministerských úředníků, kteří smlouvu nezpřístupnili ani soudcům, naznačuje, že její znění nás opravdu může posunout v pátrání po korupčních krocích minulých vlád hodně daleko. „Podívám se na to v nejbližších dnech,“ slibuje Tlustý. Kdy? „Příští týden. Teď je mou prioritou rozpočet,“ dodává.

Z přístupu ministerstva je zřejmé, že bude nadále zpřístupnění smlouvy bojkotovat. Existují nástroje, jak zlomit ministerské nerespektování rozsudku? Ano, třeba trestní oznámení na konkrétní úředníky za pohrdání soudem. Respekt

o této možnosti uvažuje.

Barak, Mrázek, Svoboda

Rusko nám dlužilo z doby totality zhruba 170 miliard korun. Obchod, o kterém je řeč a který většinu tohoto dluhu smazal, provázely podezřelé okolnosti od počátku. O prodeji dluhu jednal ještě na sklonku minulého tisíciletí ministr financí Ivo Svoboda (dnes si odpykává pětiletý trest za podvod) s takovými personami, jako je třeba Barak Alon (známý z osmimiliardového tunelu v Komerční bance) nebo jeden ze šéfů českého podsvětí František Mrázek. Nakonec se Zemanova vláda dohodla s Falkonem, společností založenou podezřelými gruzínskými obchodníky, později ovládanou lidmi spojenými s tajnými službami nebo protagonisty komunistického režimu. Civilní rozvědka označovala Falkon za nedůvěryhodný a rizikový, přesto se s ním vláda dohodla. Architektem operace byl náměstek ministra financí Ladislav Zelinka, dnes vyšetřovaný policií za podvod při prodeji jiného státního dluhu. O celé operaci víme jen velmi málo. Společnost Falkon nejprve tvrdila, že je finančně krytá jednou švýcarskou společností, při návštěvě redaktorů Respektu v jejím sídle se ukázalo, že dvacet miliard na koupi dluhu měl údajně poskytnout nesolventní obchodníček sídlící v levné kanceláři na periferii malého města Schaffhausen. Kde tedy vzala společnost peníze na koupi dluhu, se neví. Ruská vláda uvolnila na splacení dluhu přes padesát miliard korun, ale po neprůhledných obchodních i bankovních operacích doputovalo do Prahy jen necelých dvacet miliard. Odpovědní politici tehdy tvrdili, že jde o výhodný obchod, ale smlouvy o něm nikdy nezveřejnili. Existuje podezření, že někdo propral přes Falkon miliardy špinavých peněz a že na úplatcích pro politiky na ruské i české straně mohlo být vyplaceno až dvě a půl miliardy korun.