Neutrálem v Libanonu

Ten obrázek si mohou vybavit jen hodně bělovlasí pamětníci: německá marína jede do boje. Naposledy to bylo za Hitlera, předím za císaře Viléma. A že by německé námořnictvo vyráželo na mezinárodní misi? Tak to nemohl vidět ještě vůbec nikdo. Snad proto dala foto z Wilhelmshavenu na titul i webová verze New York Times. Ale byť připustíme, že válečné lodě jsou fotogenické, mnohem zajímavější je středeční rozhodnutí německého parlamentu, které misi umožnilo. Na německé vojáky v cizině si svět po studené válce již zvykl, ale na Blízkém východě? To je novinka a zároveň kontroverze. Pro jedny jako by se Němci vraceli na místo činu, pro druhé jim vina na holocaustu chtě nechtě musí zaslepit nezávislý úsudek. Právě z toho se odvíjejí posuny v německém pacifismu – a nejen v něm.

Bývalo pravidlem, že německá pravice argumentovala spíše pro účast v zahraničních misích, zatímco levice byla spíše proti „válečnému dobrodružství“. Ve středu to vypadalo jinak. Pro vyslání námořnictva hlasovali konzervativci i socialisté, což má v rámci velké koalice jasnou logiku. Pro hlasovali i opoziční Zelení, svého času považovaní za skalní pacifisty. Vida. Proti byli naopak postkomunisté, což nepřekvapí. Prý na sebe Německo přiláká teroristy, tvrdil Oskar Lafontaine. Ale proti hlasovali i svého času velmi otevření liberálové. Německo prý nemůže být neutrální vůči Izraeli, tvrdil Guido Westerwelle. Demagogie, protestovali sice socialisté a Zelení, ale zastavme se u toho argumentu. Co vlastně znamená být neutrální vůči Izraeli, být neutrální při hlídání libanonské hranice? Ta otázka je skutečně zajímavá.

Být neutrální v dohlížecí misi tohoto typu znamená postupovat ve stylu padni komu padni. Jenže už tady vidíme první ale. Padni komu. Státu? Jak jinak, vždyť státy misi odsouhlasily a přijaly její mandát. Nyní však svět teprve poznává novinku, jakou je Hizballáh fungující na principu stát ve státě. „Nestátní entita na státním území, která má všechny atributy státu a má podporu významné náboženské síly, je v mezinárodních vztazích novým jevem,“ čteme v Lidových novinách Henryho Kissingera. To je jádro pudla. Zaútočí-li Hizballáh z Libanonu na Izrael, v této logice zaútočí nestátní entita. Podnikne-li Izrael protiútok, napadne už stát, Libanon. Teď nejde o libanonsko-izraelskou hranici, ta je chráněná. Ale podle zpravodajců přesunuje Hizballáh zbraně osvědčené v této válce přes Egypt do pásma Gazy – chystá jižní frontu. Z hranice mezi Egyptem a Gazou se Izrael právě před rokem stáhl a teď na ni dohlížejí mimo jiné Evropané. Za onen rok tam nebyl odchycen jediný terorista, jediný pašerák zbraní. Zalekli se? Zmizeli? Nebo se v klidu podkopávají? Teď, neutrále, raď.