Jeden den v životě

Všední dny mého života se již třetím rokem nesou ve znamení studia architektury na Stavební fakultě ČVUT v Praze. Každodenní pohyb mezi přednáškovými sály, učebnami a bufetem střídají víkendy, kdy většinou pracuji na zadaných úkolech či seminárních pracích. Poněkud stereotypní kolotoč studentského života však střídají dny, kdy se coby předseda občanského sdružení věnuji aktivnímu boji za zachování památek v naší zemi. Je to práce náročná, vyžadující nezdolné odhodlání postavit se bezohledným investorům, ale i laxně jednajícím zodpovědným úřadům, orgánům státní památkové péče, nedokonalým zákonům, korupčnímu prostředí a v neposlední řadě i neinformovanosti a nezájmu laické veřejnosti. Je to boj proti značné přesile a mnohdy se špatným koncem, ale povahou jsem tak trochu romantik a cítím občanskou povinnost bojovat za správnou věc ku prospěchu nás všech.

Právě takový „bojový den“ jsem si naplánoval i dnes. Rozhodl jsem se vypravit na obhlídku Karlína, kde se nejvíce rozmohl neblahý trend demolovat památkově chráněné objekty na základě jejich údajného špatného stavu po povodni v srpnu 2002. Je krásný zářijový den a já jdu po Sokolovské ulici, hlavní karlínské třídě, vzorově opravené v roce 2003. Uspokojení z pečlivě vyskládané kamenné dlažby a novotou zářících výkladů obchodů přeruší u stanice metra Křižíkova pohled na zubožený klasicistní dům č. p. 88, zapsaný na seznamu kulturních památek. Je zřejmé, že současný majitel, firma Architectural consulting s. r. o., nemá na zachování této památky žádný zájem, protože chátrající dům je již delší dobu vystěhovaný a komukoli přístupný. Mou domněnku potvrzuje i skutečnost, že již od roku 2002 existuje pro tuto lukrativní parcelu projekt novostavby administrativní budovy, který majitel velice vehementně protlačuje přes orgány státní památkové péče. Již na jaře roku 2004 docílil demolice téměř poloviny památkově chráněné budovy, ale to k realizaci jeho plánů zřejmě nestačí. Dům již více než rok nezadržitelně chátrá, což je s velkou pravděpodobností úmyslem. Ve správný čas si totiž může majitel nechat zpracovat statický posudek, který stav domu označí za havarijní a jako jediné řešení navrhne demolici. Ta by pak mohla být na základě stavebního zákona schválena a památkáři by byli rádi, že se z kulturní památky zachová alespoň fasáda.

S nutnou dávkou odvahy a digitálním fotoaparátem v ruce vstupuji do objektu. Pohled, který se mi v interiérech kulturní památky naskytne, mi však doslova vyrazí dech. Veškeré původní zábradlí, kliky, dveře a další hodnotné řemeslné detaily jsou nenávratně pryč a ty, co zde nezvaní hosté zanechali, jsou téměř zničeny. Po celém objektu jsou ze zdí vytrhány kabely elektrického vedení kvůli mědi, která se dá jakožto drahý kov prodat ve sběrně surovin. Podlahy místností jsou pokryty nejrůznějšími odpadky a místy zčernalé zdi dokládají, že se zde manipulovalo s otevřeným ohněm. Pečlivě se snažím celou tu zkázu fotograficky zdokumentovat, když náhle zjistím, že zde nejsem sám. Objekt obývá početná skupinka bezdomovců, a proto se jej rozhodnu rychle opustit. Mé kroky mě vedou na nejbližší policejní stanici, kde o nezvaných hostech a jejich nevhodném chování informuji strážníky. Ti mi posléze slíbí, že přijedou celou věc prošetřit. Vrátím se proto k domu v Sokolovské ulici a čekám, co se stane. Po chvíli skutečně přijede policejní auto, ze kterého vystoupí čtyři policisté a vejdou do objektu. Začínám mít pocit, že se celá věc úspěšně vyřeší a bezdomovci, podílející se svým pobytem na devastaci památky, budou muset objekt opustit. K mému překvapení se však policisté vracejí po několika minutách sami a odjíždějí pryč. Nezvaní nájemníci tak mohou nerušeně pokračovat ve svém pobytu a s tím spojených aktivitách.

Vydávám se proto na odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu MHMP s návrhem na zahájení správního řízení s majitelem, který o kulturní památku nepečuje tak, jak by podle zákona měl. Dozvím se však, že takových žádostí tu leží desítky a že jejich vyřízení je tak v nedohlednu. Nicméně se společností Architectural Consulting s. r. o. již bylo správní řízení zahájeno, avšak firma nepřebírá poštu, a řízení tak uvázlo na mrtvém bodě. Má poslední cesta vede na Národní památkový ústav, který je sice v oblasti památkové péče pouze odbornou poradní institucí, ale mohl by opatření k záchraně chátrající památky iniciovat. Ke svému dalšímu překvapení však zjistím, že ústav na zoufalý stav devastované památky marně upozorňoval již před rokem.

Blíží se konec úředních hodin a já mířím domů silně znechucen a s přesvědčením, že velkým problémem státní památkové péče je fakt, že zodpovědné úřady mnohdy nemají vůli samy něco udělat. O to více si ale uvědomuji význam občanské angažovanosti a odhodlání bojovat za záchranu památek tak ve mě ještě více narůstá. Koneckonců, i kdyby se mi podařilo zachránit pouze jeden dům ze sta, vím že to celé stálo za to…

Autor je předseda Klubu pro záchranu památek.